Češky na mateřské chtějí pracovat, ale nemohou. Stát se tím připravuje o miliardy
Téměř všichni čeští rodiče pečující o nejmenší děti si přejí pracovat. Vyplývá to z celorepublikových dat, která nedávno publikovala platforma Mumdoo. Podle nich by se 93 procent rodičů chtělo vedle péče o malé dítě zapojit také zpět do práce. Tato statistika se výrazně neliší na základě místa bydliště nebo velikosti obce, kde rodiče žijí, ani podle typu práce, kterou vykonávali před odchodem na mateřskou dovolenou.
Rozplývá se tím představa, že pracovat si přejí jen lidé ve velkých městech, kteří mají kancelářskou práci. Zapojit se do práce přitom může jen každý druhý z nich, polovina této populace totiž ke skloubení práce a péče o malé dítě nemá vhodné podmínky.
Primárně jde o možnosti delegovat na někoho jiného péči o dítě nebo příležitost pracovat na zkrácený a flexibilní úvazek. Osmdesát procent z těchto rodičů by totiž mělo zájem o nějakou formu zkráceného úvazku, nejčastěji polovičního, nebo o projektově nastavenou práci na úrovni zhruba deseti hodin týdně.
Nabídka zkrácených úvazků se však v Česku pohybuje jen kolem šesti procent, zatímco průměr Evropské unie je zhruba na úrovni dvaceti procent. Nabídka flexibilních úvazků v tuzemsku tak dlouhodobě neodráží potřeby pracující populace.
Pro zapojení do práce by pak 97 procent rodičů potřebovalo rovněž určitou míru flexibility tak, aby ji zvládli kombinovat právě s péčí o dítě. Tím se vyvrací zažitá představa, že tito rodiče upřednostňují kariéru právě na úkor péče o své děti. Přitom se často setkáváme s tím, že jsou tyto ženy (ano, v 98 procentech pečují o děti na mateřské a rodičovské dovolené právě ženy) označovány jako kariéristky nebo krkavčí matky.
Zatímco z obdobného průzkumu platformy Mumdoo a poradenské společnosti Deloitte v minulém roce vyplynulo, že motivací pro návrat rodičů do práce je především udržení psychické pohody nebo chuť se seberealizovat, v letošním průzkumu vyšlo jako hlavní důvod finanční zajištění.
Ten uvedlo přes osmdesát procent z více než deseti tisíc rodičů, přičemž jednotlivé demografické podskupiny, kterými jsou rodiče ve věku 18 až 24 let nebo ti s nižším dosaženým vzděláním, uváděli tento důvod dokonce v 96, respektive 93 procentech.
Tyto výsledky nemusejí být nijak překvapivé s ohledem na fakt, že za sebou máme dlouhé měsíce vysoké inflace, která se podepsala na zvýšení cen a tím i na poklesu reálných mezd. Právě rodiny s malými dětmi pociťují výrazný dopad na finance, jelikož u nich dochází minimálně krátkodobě k výpadku příjmů jednoho z partnerů.
V reakci na zvýšení životních nákladů došlo u dětí narozených od ledna 2024 k navýšení státní podpory ve formě rodičovského příspěvku. Nově se tak pohybuje na 350 tisících korunách, zatímco rodiče dětí narozených dříve mají nárok na tento příspěvek jen ve výši 300 tisíc korun.
Na první pohled vypadá tato částka jako velký objem peněz, nicméně, pokud si rozvrhnete celou dávku až do tří let věku dítěte, přijde vám každý měsíc na účet něco přes jedenáct tisíc korun. Z takové částky nepokryjete životní náklady pro sebe a velmi stěží pro malé dítě, natož aby ještě zbylo na náklady na hlídání, abyste mohli částečně delegovat péči o dítě a vrátili se na částečný úvazek do práce.
Říkáte si, proč nevyužít státní školku? Kapacita předškolních státních zařízení pro děti mladší tří let je v Česku velmi omezená – zhruba 23 tisíc míst je v takzvaných dětských skupinách a 35 až 40 tisíc ve státních mateřských školách.
Rodičů s těmito dětmi je však v populaci přes 250 tisíc a aktuální kapacita stačí pouze pro zhruba šest procent dětí. Česká republika se přitom v rámci přijetí takzvaných barcelonských cílů zavázala do roku 2030 poskytnout dostatečnou kapacitu předškolních zařízení pro alespoň dvanáct procent dětí mladších tří let.
Schvalovacím procesem teď prochází novela zákona o dětských skupinách, která počítá se zavedením sousedského hlídání. To by v případě schválení mělo začít platit již od ledna příštího roku a podle slov ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky umožnit postupné navýšení počtu dostupných kapacit pro děti od šesti měsíců do předškolního věku až o dvacet tisíc míst.
Nutno však dodat, že navrhovaná legislativa v předložené verzi zatím nemá podporu ani mezi vládními poslanci. Někteří z nich věří, že k dostatečné kapacitě předškolní péče pro nejmenší děti se jednoduše dopracujeme díky klesající porodnosti. Jak nefunkční je tento model, snad ani není potřeba rozebírat.
Vraťme se však ještě k dostupnosti práce pro rodiče a jejich motivaci se do ní zapojit. Pokud polovina rodičů nemá vhodné podmínky k tomu, aby při péči o dítě pracovala (chybějící flexibilní a částečné úvazky nebo možnost pravidelného hlídání), tak tito rodiče zůstávají doma a výhradně pečují.
Na druhém rodiči nebo partnerovi pak zůstává úloha finančního zajištění rodiny. Jestliže pro osmdesát procent rodičů však hraje finanční zabezpečení klíčovou roli, musím se ptát, kolik z nich si nastavení jeden pracuje, druhý pečuje, nemůže dovolit.
Kolik z nich je nakonec nuceno se vrátit do práce na plný úvazek, přestože by si přáli skloubit práci a péči tak, jak sami chtějí, nebo jak jejich dítě potřebuje? A podobně – kolik z nich nakonec udělá kompromis ohledně zajištění alternativní péče, ať už se jedná o pohodlí při docházce do této instituce, nebo o její kvalitu?
Za třicet let od doby, kdy došlo k prodloužení doby, kdy matky mohou zůstat doma a výhradně pečovat o své děti až do věku čtyř let, jsme totiž nedokázali zajistit, aby měly skutečnou možnost volby. Možnost být jednak matkami, ale zároveň neztratit kontakt se svou původní profesí.
Možnost si nastavit péči tak, aby se do ní mohl adekvátně zapojit i druhý rodič dítěte, který o to v dnešní době často stojí. Možnost postupně integrovat děťátko do kolektivu, nikoli ho nárazově na plnou docházku umístit v září po třetích narozeninách do jediné spádové školky, která je k dispozici.
Aktuální systém totiž neprospívá vůbec nikomu. Firmy se potýkají s dlouhodobým nedostatkem pracovní síly, kterou by s trochou vůle mohla kompenzovat právě ta polovina rodičů, která by pracovat chtěla, ale z různých důvodů nemůže.
Pomyslnou třešničkou na dortu je totiž informace, že státní rozpočet zatím přichází podle výpočtů ekonomky Kláry Kalíškové pouze na výběru daní z příjmu a odvodech na sociální a zdravotní pojištění o příjmy ve výši deset miliard korun ročně.
Tuto částku by mohlo přinést právě zapojení rodičů malých dětí do práce podle jejich preferencí (průměrně jedenáct hodin práce týdně). Ačkoli téma v posledních letech rezonuje na sociálních sítích, politická reprezentace zůstává vůči jakémukoli tlaku něco v této oblasti měnit, zatím imunní. Přesto se v nějakém ohledu dotýká téměř každého z nás. Kdy se to změní?