Nezanechat stopy. Největším uměním je činit správná rozhodnutí, říká Eva Eisler

Přesně před rokem předala Eva Eisler vedení ateliéru K.O.V. na pražské UMPRUM Tadeáši Podrackému. Od té doby se věnuje přípravě knihy a především volné tvorbě. Tu nejnovější vystavuje do půlky června v pražské galerii Kvalitář pod názvem Vrstvy času.

Umělkyně, designérka a architekta, jež část života prožila ve Spojených státech, se na ní představuje v jiné rovině, než na jakou jsou u ní lidé zvyklí. Objekty ze dřeva a kamene představují utopická obydlí příštích civilizací a dávají nahlédnout do komplexního myšlenkového světa Evy Eisler, který zdaleka přesahuje zažitou kategorii šperku.

Bude to právě rok od chvíle, kdy jste po šestnácti letech ukončila pedagogickou činnost na UMPRUM. Čemu se věnujete od té doby?

Konečně mám víc času sama na sebe a cítím, že se mi v hlavě otevřel úplně nový prostor. Čekala jsem, co ze mě vypadne, a nechala jsem to svobodně dozrávat. Sice jsem studentům vždycky říkala: „Nejsme v mateřské školce, abychom si hráli, tady pracujeme,“ ale tentokrát jsem si hraní sama dovolila a začala jsem stavět objekty ze dřeva a kamene.

Miluji přírodní materiály, i když se to mnohým nemusí pozdávat, protože jsem přece v povědomí jako ta „ocelová lady, která pracuje převážně s kovem“.

Změnil se s materiálem i váš přístup k tvorbě?

Doposud jsem byla perfekcionistka a práci s jakýmkoli materiálem jsem se snažila dovést k dokonalému výsledku. Svou poslední tvorbu aktuálně ukazuji na výstavě Vrstvy času v galerii Kvalitář. Ta je pro mě v podstatě přelomová v tom, že v ní reflektuji stav světa takového, jaký je, a ten perfektní rozhodně není.

Úmyslně jsem použila materiál ve stavu, jak jsem jej nalezla. Třeba fragmenty dřeva z výroby nábytku, které byly určené ke spálení. Často říkám, že po sobě nechci zanechávat žádné stopy, a tak všechny objekty, které vytvářím, můžu zase rozebrat, přetvořit nebo jejich materiál vrátit tam, kde jsem k němu přišla.

Nejraději bych vyzvala sběratele, aby si tyto objekty koupili, pak bychom je všichni společně spálili a veškerý výtěžek věnovali charitě.

Co vaše nové objekty ze dřeva a kamene představují?

Jsou to takové utopické představy o tom, jak budou vypadat stavby v budoucnosti. Vytvořila jsem tucet modelů – pracovních skic – a dvě z nich nechala vyrobit ve větším měřítku, pro představu, jak kompozice hmot funguje. V současné době jsme svědky řady krizí – jak válečných, tak té klimatické – a to vše vyústí v další masivní migraci. Podobné vize jsem měla už v dospívání.

Vzpomněla byste si, jaké vize o podobě budoucího světa jste měla jako dítě?

Vyrůstala jsem v době studené války a mívala jsem noční můry, podle kterých jsem pak fanaticky kreslila pusté krajiny, z nichž vyrůstaly periskopy. Pamatuji si také, že když mi bylo asi třináct let, seděla jsem na kopci nad Salcburkem a dívala se na půvabné město pod sebou. Na mysli mi vytanula představa visutých nakloněných dálnic, po nichž by auta jezdila samospádem, bez spalovacích motorů.

Představovala jsem si také, že všichni lidé budou chodit ve stejné kombinéze, která zvládne hřát i chladit a bude se zbarvovat podle emočního nastavení člověka. Společnost se pak velice pravdivě rozdělí podle toho, jaký kdo je.

Jaké vize máte o budoucnosti dnes?

Představuji si, že příští civilizace bude stavět na základech té naší. Její vyspělost však bude spočívat v tom, že už nebude těžit další nerostné suroviny, ale bude využívat nové zdroje energií a bude ekologicky soběstačná.

Zaujala mě kniha Tajná řeč stromů, kde autor popisuje strom jako jeden z největších zázraků naší planety. Inženýrské dílo, ve kterém se kromě běžné práce, jako je tvorba buněk nebo fotosyntéza, odehrávají další složité procesy.

Strom dokáže i několik let dopředu vycítit, že bude sucho. Začne si v kmeni střádat vodu, kterou potom využívá jen velice skromně, aby se udržel při životě. Věřím, že věda nás dovede k objevování podobných principů a možností. Někdy je k nalezení řešení potřeba jen upravit úhel pohledu. 

Jak se tyto myšlenky promítají do vaší současné tvorby?

Ve své tvorbě se vždy zaobírám myšlenkou, jak formou, zredukovanou na minimum, vyjádřit podstatu a uvažování o prostoru a vyváženosti souvislostí. I na výstavě Vrstvy času jsem cítila, že musím dospět k jednoznačnosti řešení.

Opět jsem si připomněla Isaaca Newtona, který řekl, že pravdu lze nalézt pouze v jednoduchosti, ne v mnohosti a zmatku věcí. Odpověď jsem našla ve finální kompozici pěti kamenů, na kterých volně leží nebo balancují dřevěné hranoly různých proporcí.

Pracuji zde se vztahem napětí, klidu a rovnováhy. Tedy opět Isaac Newton a jeho univerzální zákon gravitace. Série doprovodných kreseb znázorňuje nepředvídatelnou budoucnost.

Na výstavu jste přizvala také Jiřího Příhodu. Jak toto propojení vzniklo?

Nechtěla jsem prostor galerie okupovat sama a vzpomněla jsem si na kresby Jiřího Příhody, které vedle svých monumentálních architektonických konstrukcí vystavoval v Rudolfinu. Řekla jsem mu ale, že bych si přála, aby to tentokrát nebyly kresby podle pravítka a kružítka. Představovala jsem si, že si někde v Novém Mexiku sedne na kopec a začne kreslit přírodu. A že v sobě objeví nějakou novou stránku, podobně jako já.

On si ale vzpomněl na fotografickou dokumentaci jeho land-artové intervence z osmdesátých let, kdy vytvářel svůj anonymní, bohužel již zaniklý, sochařský park, v krajině mezi Třeští a Telčí. Veřejně je vystavuje poprvé v životě.

Vy už jste v polovině osmdesátých let žila ve Spojených státech. Kdy jste se vůbec setkali poprvé?

Poprvé jsme se potkali před deseti lety na Designbloku, kdy jsme oba vystavovali v Colloredo-Mansfeldském paláci. On postavil na nádvoří architektonický objekt Poustevna 2 a já uvnitř, ve druhém patře, metaforickou instalaci Strom života. Na jeho větvích visely světelné, organicky tvarované skleněné objekty nazvané Souls.

V projektu jsem se zamýšlela, podobně jako Jiří Příhoda, nad smyslem našich počátků a prapůvodu všech věcí. Vybízeli jsme diváka k zastavení ve shonu velkoměsta a zamyšlení se nad smyslem našeho bytí a místa, které nám náleží v prostoru i čase.

Vracíte se ještě ke sklu?

V roce 2018 mě pozvala firma Lasvit k účasti na mezinárodním sklářském sympoziu v Novém Boru. Tenkrát jsem vyzvala Martina Janeckého, zdali by se přidal k týmu sklářů, který mi byl přidělen. Díky této spolupráci vznikly první skleněné Venuše.

Nedávno mě oslovila organizace Art for Human Rights, spolu s Centrem Václava Havla, abych vytvořila ocenění pro Salmana Rushdieho za jeho celoživotní dílo. Opět jsem požádala Martina, aby pro mě cenu vyrobil ze skla. Navrhla jsem objekt Autorova duše, který jsem vložila do velké knihy a odvezla do New Yorku, kde se loni v listopadu předal.

V úvodu jste zmínila, že jste ve společnosti vnímána jako „ocelová lady, která pracuje převážně s kovem“. Přitom jste svůj ateliér kovu změnila na K.O.V., tedy Koncept-Objekt-Význam. Jak to tedy s tím kovem je?

Ateliér jsem přejmenovala proto, abychom se vyhnuli specializaci na jeden materiál a tak rozvíjeli potenciál v oblasti tvorby prostorových objektů v co největší šíři, bez apriorního omezení na materiál nebo měřítko vznikajícího díla.

Přijde mi, že když je člověku dvacet, nemůže dopředu vědět, že chce dělat jen s jedním materiálem. Zadání, které jsem studentům dávala, jim umožňovalo, aby si sami zvolili, z čeho nakonec dílo zhotoví.

Nedodržela jsem to snad jen v případě projektu Klenotnice ze dřeva, cesta za pokladem, který jsme se studenty posléze úspěšně vystavili v mnichovské Pinakothek der Moderne a v galerii Rudolfinum.  Klenotnice neměla být vnímána jako krabička na šperky, ale jako cesta hledání a nalézání.

V jednom americkém podcastu jste prozradila, že vaše první vzpomínka na setkání se šperkem sahá do dětství, kdy jste si hrála s klenotnicí se šperky po dědečkovi. Ten je prý před válkou vykupoval od lidí, kteří potřebovali peníze….

To je pravda, měla jsem tyto šperky za odměnu místo hraček. I proto mě možná klasický šperk v podobě drahých kamenů zasazených v ryzím zlatě nikdy moc nevábil.

Začala jsem proto v mládí vytvářet provokativní věci, které jsem nosila na sobě, abych se vymezila vůči ustrnulé uniformitě. Šperk vnímám jako ideální médium, které si člověk vezme do společnosti a tím sděluje něco o sobě nebo světě, ve kterém žije. Tím začíná smysluplnou konverzaci s lidmi, které potkává.

Jaké šperky nosíte vy sama?

Pokud něco nosím, tak z vlastní dílny. Měla jsem to štěstí, že mě v Americe velice záhy po mém příjezdu oslovila nejdůležitější galerie uměleckého šperku na světě. Filadelfská Helen Drutt od sedmdesátých let soustřeďovala významné světové autory, s nimiž jsem se díky tomu také seznámila. Netušila jsem ale, že mě to na mnoho let pojme do jednoho média, které si potom setrvačností nesu s sebou životem dodnes.

Vaším ateliérem prošla řada studentů, kteří jsou dnes úspěšní nejen na poli šperku. Bylo již od začátku poznat, kdo na to takzvaně má?

Talent sám o sobě nestačí. Je potřeba mít k tomu ještě zápal pro věc, otevřenost v přemýšlení, inteligenci…Je to celý balíček věcí, které když se dohromady setkají v jednom člověku, tak má obrovský potenciál dělat cokoli. Řekla bych, že z těch šedesáti až osmdesáti absolventů za oněch šestnáct let, kdy jsem na škole působila, bych mohla vyzdvihnout velké množství lidí.

Šestiletý proces celého studia probíhá tak, že se studenty jako pedagog konzultujete dvakrát do týdne. Sledujete jejich práci od počátečních nápadů, pomáháte jim poznat, který je ten správný, a pak je vedete dál k realizaci. Vidět výsledek celého snažení je velmi důležité pro pozvolné budování zdravého sebevědomí. Motivuje vás to k růstu a důslednosti.

Pro mě bylo nejdůležitější vychovávat studenty k tomu, aby sami sobě věřili a nebáli se rozpoznat, která z výzev, které v životě každému přicházejí do cesty, je ta správná. Té je třeba se chopit a dotáhnout ji do konce a nevzdávat se, když vám něco nejde.

Je třeba zatnout zuby a překonávat úskalí, která vám materiál nebo téma, se kterým se potýkáte, přináší. A v tomto překonávání jako pedagog studentům pomáháte. Snažila jsem se své studenty vychovávat především jako dobré lidi. Pak už je jejich věc, jak se budou chtít uplatnit.

Potřebujete i vy své nápady s někým konzultovat?

Samozřejmě, to potřebuje každý, je to velmi důležité. Já ale bohužel nikoho takového nemám. Můj muž, který je architekt, se mnou svou práci konzultoval celý život, ale když potom přišlo na moje věci, tak to nefungovalo. Říkal, že si to stejně vždycky udělám podle svého.

Potkala i vás někdy situace, kdy jste si nevěděla rady ve své tvorbě a potřebovala jste nový impulz, abyste se mohla posunout dál?

Když je člověk mladý a setká se s takovou situací, tak se jí zpravidla lekne a nevěří si. S přibývajícím věkem se ale naučíte trpělivosti. Nejdůležitější je rozeznat, co je podstatné, a nakládat s časem efektivně.

Jak ve vašem tvůrčím procesu vypadá moment, kdy si uvědomíte, že teď už je dílo dokonalé?

Mentální proces, který mě dovede k fyzickému zpracovávání materiálu, je daleko delší než samotné vytváření daného díla. Musím v myšlenkách dojít do bodu, který mě donutí se zvednout a začít pracovat.  Zdolávat materiál, který není poddajný, je dost náročné. Musím v duchu přemlouvat molekuly, aby se mi poddaly. Když už dojdu do takového momentu, pak už to jde jako mávnutí kouzelným proutkem.

Máte už v hlavě nějaký další nový projekt?

Ve spolupráci s architektkou a kurátorkou Pavlou Melkovou teď připravuji knihu. Dostala jsem ji jako dárek od školy, když jsem odcházela. Má pracovní název Vztahy, což je téma, se kterým pracuji celý život.

Budou v ní i texty od důležitých lidí, kteří prošli mým životem, jako je například již zmíněná Helen Drutt, dlouholetý ředitel Guggenheimova muzea v New Yorku Thomas Messer, architekt Richard Meier, Charlotta Kotík, Massimo Vignelli a další.

Co pro vás v životě znamená úspěch?

To, že ještě žiju, že mám chuť pokračovat v práci a neustále se něco učit a objevovat. Myslím si, že každý člověk by měl mít v životě cíl, najít sám sebe. Někomu se to ale třeba nikdy nepodaří. Jsme zašlupkovaní jak cibule, od rodiny, školy a celé společnosti, která nás neustále někam směřuje. Většinou víme jen to, co se nám nelíbí a kam jít nechceme, ale nejsme si jistí, kam jít chceme, protože máme velkou spoustu možností. A tak největším uměním je činit správná rozhodnutí.

V jakém momentě se podařilo najít sebe sama vám?

Tvorbu chápu jako proces, který nemá začátku ani konce. Těžko vystopujeme moment, kdy jsme do tohoto procesu vstoupili. Každý krok nám určuje ten následující a vždy záleží na okolnostech, ve kterých se v ten či onen daný okamžik nalézáme. Ještě nejsem na konci cesty. Aktuální výstavou i připravovanou knihou bych chtěla zhodnotit dosavadní činnosti a poskytnout si prostor a čas ke zvážení, co dál.