Stres se přenesl z bistra do fine diningu. Ale výjimečné kvality Medvědovi zůstaly

O třetí řadě seriálu Medvěd se říká, že není tak dobrá jako předchozí. Ale co na tom, když se bavíme o díle, které stejně ční nad většinou ostatní produkce?

Je cosi neodolatelně vzrušujícího na každém novém dílu seriálu Medvěd. Nikdy totiž pořádně nevíte, co vás čeká: o kom se bude vyprávět, v jakém tempu, jak dopadne. Tušíte jen, že dostanete skvělé dialogy, perfektní hudbu, melancholickou náladu a nejspíš i scény, které ve vás zůstanou.

Když se seriál stanice FX (v Česku vysílaný na Disney+) před dvěma lety poprvé představil, byl to úkaz. Tvůrce Christopher Storer dal najevo, že se nebojí dělat věci jinak. Že se nebojí riskovat, obejít zažité scénáře televizního vyprávění, že dokáže přinést seriál, který označí žánrem komedie, a přece vás spíš rozesmutní, než rozesměje.

Loni to zopakoval znovu s druhou řadou a teď, měsíc po zahraniční premiéře přichází do Česka třetí, všech deset dílů najednou. Je to víc toho samého? V podstatě ano, ale vůbec to nevadí, když dokáže tvůrce svůj koncept pořád dokola plnit novými příběhy a nápady. 

Medvěd je seriál o gastronomii a začal tím, jak se vyhlášený šéfkuchař Carmy v podání Jeremyho Allena Whitea vrátil domů do Chicaga, aby pomohl nastartovat skomírající rodinnou restauraci.

Brzy se ale ukázalo, že jídlo a vaření jsou tady jen kulisou k vyprávění o vztazích, rodinných traumatech, návykových látkách, smrti, ale také o lásce a druhých šancích.

První řada byla především sondou do stresujícího prostředí dysfunkční kuchyně, kde se hodně křičelo a nadávalo, druhá trochu zklidnila slovník i tempo, ale zůstala u těžkých témat a šla v nich až na dřeň.

A třetí na tento vývoj navazuje, stejně jako se vyvíjejí i její postavy. Leccos se jim daří řešit a posouvat se dál, ale stejně se úplně nezbavují trápení a chyb, které se s nimi táhnou už roky.

Carmy stojí v čele nově otevřeného podniku The Bear, s nímž chce útočit na michelinskou hvězdu. Tlačí na svůj tým, po kterém chce absolutní nasazení, a vytvoří seznam pravidel, podle nichž se budou řídit: mimo jiné každý den vytvořit nové menu.

Extrémní odhodlání s sebou samozřejmě nese řadu rizik. Vysoké ambice stojí peníze, což se nelíbí Carmyho strýci, který podnik jako investor financuje, a tlak na mimořádnost také vrací do seriálu vypjaté situace na place, jež se skrze střihové montáže mění v sérii fuckupů a řevu.

Že tohle umí seriál podat excelentně, to víme už od první řady: a teď ukázal, že stejný stres provází rozháraná bistra i špičkový fine dining. Carmy skrze flashbacky vzpomíná na kuchařské mistry, kteří ho vycepovali v oboru, a snaží se přiblížit jejich dokonalosti. Každá vteřina rozhoduje, žádný detail se nesmí podcenit.

Kdyby se třetí série měla shrnout několika slovy, byl by to love letter gastronomii. Storer ho však servíruje pokaždé jinak, jednou si pomáhá vážnou hudbou, jindy zvolí dlouhý záběr bez střihu, někdy osobní příběh, jako když se v hřejivé šesté epizodě dozvíme, co dovedlo do podniku kuchařku TInu.

O osobních příbězích Medvěd nakonec vždy byl a stejně tomu je i teď: Carmy se zmítá mezi pozicí autoritativního a vnímavého šéfa a zároveň se nedokáže omluvit své přítelkyni, jeho sestra Sugar se chystá na porod, talentovaná kuchařka Syd přemítá, zda její pravé místo je skutečně ve stínu dominantního Carmyho…

Storer dokazuje, že sledování těchto linek bohatě stačí k vytvoření strhující podívané: milionové rozpočty ani velkolepé efekty nejsou třeba, když máte silný scénář a atraktivní formu.

Jistě, ne všechny jeho experimenty vyjdou. Někdy je tempo pomalé až příliš, někdy se naopak až příliš dokola opájí frenetickými montážemi, rádoby komediální linka v seriálu úplně nefunguje, ačkoli se oficiálně za komedii označuje.

Ale nevyrovnaný byl Medvěd vždycky. A důležité je, že i v nejslabších momentech funguje a v těch nejsilnějších, což je třeba hned úvodní epizoda, bere dech. V ní konkrétně ukazuje, že nepotřebuje ani moc slov, umí perfektně vyprávět obrazem a jako tradičně již také hudebním doprovodem; v tomhle konkrétním případě jako perfektní doprovod slouží Nine Inch Nails.

Za pouhé dva roky se navíc Medvěd stal svého druhu fenoménem. Takovým, že si v něm malé role střihnou Josh Hartnett nebo Bradley Cooper, že dvě z vedlejších postav hrají oscarové Olivia Colman a Jamie Lee Curtis, že se v aktuální sérii mihnou skuteční hvězdní šéfkuchaři René Redzepi, Thomas Keller nebo Daniel Boulud.

Všechny díly do sebe bezvadně sednou, každý z obsazení tu sehraje svůj part, koneckonců dvě ze tří hereckých Emmy putovaly dalším hercům ve vedlejších rolích, Ebon Moss-Bachrach ji dostal za roli Carmyho bratrance Richieho a Ayo Edebiri za zmiňovanou Syd.

Nelze však opomenout třetí cenu, která šla k největší herecké hvězdě. Jeremy Allen White udělal z Carmena „Carmyho“ Berzatta jednu z ikonických postav moderní televize. 

Schopného, a přece tak často chybujícího suveréna, takřka westernový charakter, za něhož mluví spíše pohledy než slova. Každou scénu, v níž se objeví, si krade pro sebe a zároveň zvedá o úroveň výše.

Je špičkovým šéfkuchařem, ale zároveň mužem, kterého straší a asi nikdy nepřestanou strašit traumata minulosti, vytesaná do jeho posmutnělých očí. Trápení a naději však seriál dávkuje relativně rovnoměrně a záleží na divákovi, jak k němu přistoupí.

Koneckonců, jak říká v jedné ze scén Richie, když mluví s bývalou kolegyní z čerstvě zrušené restaurace: „Myslíš na to, jak všechny dobré věci postupně mizí?“ A ona mu odvětí: „Přemýšlím nad tím, jak si ty dobré věci zachovat.“ Medvěd je věc skvělá –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a naštěstí s námi pořád je i bude, čtvrtá řada už dostala zelenou.