Šije pro první dámu, Blahnikovi sháněl růže. Oldrich Voyta posouvá obuvnický obor
Šil boty pro Evu Pavlovou, spřátelil se s Manolo Blahnikem a hledá nové materiály i technologie, kterými by pozvedl obuvnický obor. Seznamte se s tvorbou Oldricha Voyty.
Jméno Oldrich Voyta byste si měli zapamatovat, pokud ho ještě neznáte. Mladý obuvník vyvíjí udržitelnou výrobu pohodlné designové obuvi z nových materiálů a mění budoucnost oboru, v němž bude Česká republika díky němu hrát stále důležitější roli.
Začínal jako tanečník, poté navrhoval divadelní kostýmy a v jedenadvaceti letech se přestěhoval do Pekingu, aby se naučil pracovat s novými technologiemi v módě. K obuvi jej ale přivedl samotný guru oboru Manolo Blahnik, od nějž si vysloužil přezdívku „Holly Oli“.
Nyní patří Oldrich Voyta k mistrům obuvnického oboru a díky svým znalostem i zkušenostem ze zahraničí se jej snaží posouvat dále. Prostřednictvím ekologických materiálů, nových technologií, poctivého řemesla i způsobu uvažování o výrobě bot.
Ať už jde o lodičky na červený koberec pro první dámu Evu Pavlovou, zdravotní obuv pro diabetiky, nebo baletní obuv pro tanečníky, zajímá jej především to, aby boty byly funkční, ale zároveň co nejpohodlnější, tedy respektovaly principy biomechaniky.
Jeho obuv je k vidění nejen na nohách dam při slavnostních událostech nebo na módních přehlídkách, ale i ve stálé expozici Uměleckoprůmyslového muzea v Brně či Národního muzea v Praze. Kde začala cesta Oldricha Voyty k úspěchu, s kým spolupracuje a jak má v plánu obrodit české obuvnictví?
Původně jste vystudoval Taneční konzervatoř hl. m. Prahy. Jak jste se od tance dostal k ruční výrobě luxusní obuvi, již má ve své garderobě i první dáma Eva Pavlová?
Na svém prvním tanečním konkurzu v Národním divadle jsem si po nešťastném skoku zničil koleno. Musel jsem na několik měsíců s tancem přestat, a tak jsem se jako vystudovaný scénický tanečník začal věnovat divadelním kostýmům. Ty musejí být estetické a zároveň vysoce funkční. Jde o pracovní oděv, takové „o dost lepší montérky“.
Tanečníci jsou zcela srovnatelní s vrcholovými sportovci a na jevišti je nemůže nic limitovat. Všechny kostýmy musejí pracovat s tím, že se člověk potí, ale nesmí to být vidět. To byl zásadní moment, který jsem při navrhování kostýmů pochopil i díky tomu, že jsem sám vystupoval. Plno z těchto principů je uplatnitelných i u obuvi.
Vaše cesta vedla i přes Čínu, kde jste několik let pracoval v prestižních designových studiích. Co bylo pro vás impulzem, abyste se do Číny přestěhoval?
V devatenácti letech jsem od Divadla Jiřího Srnce dostal nabídku, abych s nimi jel na turné do Číny. Tam jsem našel společnou řeč s naší průvodkyní Yu’Huan – Johankou, která vystudovala módu na Beijing Institute of Fashion Technology.
Když jsme pak v rámci turné přejížděli z vystoupení v Xi’Anu u terakotové armády do Pekingu, seznámila mě se svými přáteli z fashion design studia VO5. A zatímco se šli ostatní herci podívat na hrobky Mingů, já jsem šel na večeři, která mi změnila životní nasměrování.
Domluvili jsme se zprvu na měsíční stáži, ale když jsem ji v červenci 2014 absolvoval, nabídli mi smlouvu na pozici vedoucího divize fashion design. Dal jsem výpověď v divadle, přerušil studium na univerzitě a na podzim jsem se do Číny přestěhoval.
Na čem jste tam pracoval?
Mým prvním projektem bylo propojení módní kolekce spolu s volnou fotografií. Ta byla zachycena fotografem Ivanem Pinkavou. Sklízela úspěchy jak v Číně, tak i na dalších místech ve světě, aby se pak představila v Lobkowiczkém paláci na Pražském hradě. O rok později jsem nastoupil do design & technology studia DeFacto.
Tam jsem se naučil pracovat s různými technologiemi, jako byly například 3D tisk nebo laser. Vyvinuli jsme nositelnou dýchací masku s inkorporovanou elektronikou v podobě dotykových senzorů a vzduchovými hepa filtrů, propojenou s aplikací v telefonu.
Vznikla už v roce 2016, tedy několik let před covidem, kvůli smogovému znečištění. Byla to v podstatě první přenositelná čistička vzduchu. Pracoval jsem s anatomií hlavy a měl za úkol přijít na to, jak nejlépe masku umístit, aby držela a zároveň byla pohodlná. Byla vyrobena v nákladu 4,5 milionu kusů a setkala se s úspěchem.
A také získala nejvyšší designové ocenění Red Dot. Jak jste své znalosti technologií uplatnil po návratu do Česka?
Když u nás začaly vznikat 3D tiskárny od Pepy Průši a virtuální měny, vznikla akce Hackers Congress Prague, v rámci níž probíhal i projekt Fashion.stl. Už v názvu se odráží spojení módy a 3D tisku, jehož soubory mají příponu „standard triangle language“, tedy „stl“.
Mě k této akci přizvala ředitelka Czech Fashion Council, Olo Křížová, ještě když jsem byl v Číně. S firmou Fillamentum z Hulína jsme vytvořili a otestovali jejich nový flexibilní filamentový materiál, z něhož by se dala vyrábět obuv. Na dálku jsem spolupracoval s modelářem Martinem Hřebenem, který je i v současnosti velkým inovátorem ve světě 3D tisku.
Společně jsme vytvořili první nositelnou 3D tištěnou obuv v České republice. Ta je nyní součástí stálé expozice Uměleckoprůmyslového muzea v Brně. Na dalším ročníku této akce, v roce 2016, jsem představil flexibilní obuv vytvořenou z jediného kusu tisku. Ta vznikla během mé stáže na Beijing Institute of Technology.
Uvažoval jsem, že se vrátím do Číny a začnu studovat design. V tu dobu za mnou ale přišla doktorka Ivana Kaňovská, která se právě stala vedoucí ateliéru Design obuvi na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, zda bych si nechtěl podat přihlášku tam. Nakonec o mé další cestě rozhodlo setkání s Manolem Blahnikem.
Jak vaše první setkání s módní ikonou probíhalo?
Potkali jsme se při přípravách jeho výstavy v Museu Kampa v roce 2017. Zaklepal jsem tam na dveře a řekl, že bych se chtěl na jeho výstavě jakkoli podílet, byť bych měl jen „někomu držet tašku“. Měl jsem za sebou zkušenosti s organizováním výstav v Číně, New Yorku i na Pražském hradě a dostal jsem příležitost je uplatnit.
Na výstavě se podílela i firma Preciosa, která tam dodala luxusní křišťálové lustry a křišťálky také vyložila vitríny, které se zrovna vrátily z výstavy Cartiera na Pražském hradě. Manolo dva dny před otevřením výstavy přišel do sekce, kde byly lodičky z Oscarem oceněného filmu Marie Antoinetta od Marie Coppoly.
Zavolal jsem do obou pražských poboček IKEA a připravili nám všechny růže, které měli.
Řekl, že mu vitríny přijdou nějaké prázdné a že by v nich rád viděl tisíc hedvábných růží. Měl jsem za úkol je sehnat. Nejblíž se ale takové vyrábějí v Paříži a New Yorku, tak jsem Manola přesvědčil, že budou stačit jen ty textilní – nehedvábné. Tolik najednou se jich dalo okamžitě sehnat, ale jen v opravdu velkém obchodě, v momentě mě napadla IKEA.
Zavolal jsem do obou pražských poboček a připravili nám všechny růže, které měli. Chtěl jsem pro ně dojet, ale Manolo mi řekl, že se mám postarat o instalaci vitrín a vzal si auto, že tam zajede sám. Doprovodily ho Olo Křížová s Indirou Gumarovou (manželka velvyslance Hynka Kmoníčka, pozn. red.) a poslali mi z IKEA řadu veselých foto pozdravů.
Manola ještě napadlo, že by svou obuv inspirovanou Afrikou propojil i s africkým uměním. Díky tomu, že pan Mládek jezdil po světě a přivezl z Afriky řadu artefaktů, jsme s ředitelem Musea Kampa našli v depozitáři africké sochy a masky. Přinesl jsem Manolovi během několika minut seznam s jejich fotkami, aby si mohl vybrat, které se mu líbí a v ten moment se přede mnou uklonil a od té doby mi začal říkat „Holly Oli“.
Jste stále v kontaktu?
Když po zahájení výstavy odletěl, přišla mi od něj krabice s polobotkami a vlastnoručně psaným dopisem, v němž mi děkoval a také připojil, že jsem dobrý člověk a skvělý designér. Byl to pro mě takový „Carrie Bradshaw moment.“ Ona ve filmu Sex ve městě dostala šaty od Vivienne Westwood a já boty od Manola.
Doprovázel jsem Manola při jeho návštěvě Prahy. Narodil se sice ve Španělsku, ale jeho otec byl lékárníkem z Prahy. Měl lékárnu na Kampě kousek od Pražského Jezulátka a já jsem ho tam vzal. Šli jsme spolu také na schůzku na Pražském hradě s tehdejší první dámou Ivanou Zemanovou. Byla to pro mě úžasná zkušenost. Dodneška, vždy když se potřebuji poradit, tak se spojím s jeho asistenty.
Jakým směrem se dál vyvíjela vaše vlastní tvorba?
V roce 2018 za mnou přišel Jirka Kalfař, jestli bych mu neudělal obuv na fashion week do Londýna. Šlo o kolekci dámských bot vytištěných na 3D tiskárně z filamentu z kyseliny mléčné; takového prvního ekologického materiálu. Byl to pro mne první krok k cestě práce s ekologicky zajímavými materiály.
Během covidu jsem pracoval na kolekci obuvi pro Thomase Bradleye do Paříže z inovativního plně rozložitelného materiálu NonOilen, za nějž firma Fillamentum získala cenu na EXPO 2020 v Dubaji. Je to má druhá obuv, kterou má ve své expozici brněnské Uměleckoprůmyslové muzeum. Je až skulpturálně designová, ale zároveň paradoxně dobře nositelná.
Blahnik mi v dopise děkoval a také připojil, že jsem dobrý člověk a skvělý designér.
Covidové období jsem se rozhodl využít také k tomu, že začnu pracovat na svém doktorském studiu. Zabývat se vědou a výzkumem materiálů mi dávalo smysl už v Číně. Mým cílem bylo vtisknout standardní obuvi více pohodlí díky využití biomechaniky, což jsem řešil už u divadelních kostýmů. Proto jsem z designu obuvi přešel na studium Technologie makromolekulárních látek pod vedením profesora Sáhy, zakladatele UTB ve Zlíně.
Jak vypadala vaše první vlastní kolekce?
Už ve škole jsme využívali zbytkové materiály offcutové metráže firmy Polstrin. Vznikla z nich i moje první kolekce lodiček, jimž jsem vtělil novou biomechanickou vlastnost: podporu podélné klenby a také zamezení vzniku deformace vbočeného palce díky rozšíření obuvnického kopyta v oblasti prstních kloubů.
Byť má lodička tvar do špičky, je pohodlná, protože v ní je více místa pro prsty. Inspiroval jsem se divadelním prostředím baletu, a tak focení proběhlo v Národním divadle. Kolekci jsem odprezentoval na Milano Design Weeku v roce 2021. Všimla si jí i Štěpánka Pivcová, která byla svého času návrhářkou a stylistkou manželů Pavlových.
A ta vás pak oslovila, abyste pro první dámu vytvořil inaugurační obuv a kabelku? Jak tato spolupráce probíhala?
Volali jsme si se Štěpánkou zhruba dva týdny před inaugurací, když mi potvrdila spolupráci. Jel jsem za paní Evou do Roudnice nad Labem, kde jsem jí vzal míry a odtamtud rovnou odjel do Újezdu u Valašských klobouk za kopytářem.
Vyšel mi neskutečně vstříc a do druhého dne připravil podle měr kopyta. Z této schůzky jsem jel hned do továrny Jafra v Otrokovicích, kde mi do druhého dne vyrobili napínací stélky. Zvolili jsme pro ně sendvičový materiál měkčený šlehaným latexem.
Jaký materiál jste zvolil na samotné střevíce?
Vybrali jsme s paní Evou růžovou tkaninu buklé od Polstrinu, z nějž potom vznikla i kabelka. Ta pak dodatečně vznikla v prostorách Cabinetu 55 v Praze na újezdu.
Co bylo hlavním požadavkem, který musela obuv pro první dámu splňovat?
Na prvním místě byl komfort a funkčnost. Eva Pavlová nesměla myslet na to, že by mohla ve Vladislavském sále cítit diskomfort. Podpatky byly vysoké pět centimetrů, vytištěné na české 3D tiskárně Pepy Průši a materiál na ně dodala firma Filamentum. Vybral jsem pro ně průhledný filament PLA z kyseliny mléčné.
Patník pak byl z otěruvzdorného a protiskluzového filamentu PEBA, kam jsem pro větší komfort implementoval membránu, která změkčovala došlap. Byla to zároveň historicky první obuv s 3D tištěným prvkem, kterou obula takto vysoce postavená dáma na takto důležitou příležitost.
Beru to jako milník pro celý obor obuvi a zároveň považuji za významné, že na výrobě těchto bot a kabelky spolupracovali jen firmy a výrobci z České republiky.
Vytvořil jste pro Evu Pavlovou i nějaké další boty?
Jsem vděčný důvěře, díky které spolupracujeme i nadále. Je zřejmé, že paní Eva nenosí jen obuv na míru. Naopak, ta je určena pouze na speciální příležitosti, jako jsou například návštěvy státníků z jiných zemí. Vedle toho, že nosí moji obuv, je nakloněna podpoře obuvnickému řemeslu jako takovému.
Byl jsem jako první host pozvaný do videocastu Milana Šteindlera Dáma a švihák a tam jsme se s paní Evou a Milanem bavili o tomto doslova umírajícím oboru, který v posledních letech, i díky firmě Vasky, získává na popularitě. Ta ale bohužel nestačí.
Ve Zlíně máme na univerzitě jako jediní bakalářský a magisterský program věnovaný designu obuvi, ale také technologiím v obuvi. Díky tomu se studenti oboru Design obuvi pod Fakultou multimediálních komunikací prezentují v New Yorku na přehlídkách, v Německu na soutěžích a v italském Miláně na designových týdnech.
Díky záštitě první dámy České republiky nad Zlín Design Weekem také vznikla historicky první samostatná prezentace ateliéru Designu obuvi na ZDW. Co je ale skvělé, že naši studenti se pod mým vedením podílejí na výrobě doplňků pro paní Evu. To je inspirace, které se nelze naučit v žádné knize. Její podpora tedy není pouze o designu, ale o inspiraci, kterou představuje pro studenty, budoucí designéry.
Proč je podle vás české obuvnictví v úpadku?
Je tu jen hrstka lidí, kteří ho umějí dobře. Středoškolský program obuvi ve Zlíně již úplně zanikl a my se jej teď spolu s Českou obuvnickou a kožedělnou asociací – ČOKA – a i díky zmíněné podpoře od paní Evy snažíme obnovit ve Zlíně. Součástí těchto aktivit budou i vůbec první obuvnické tábory, také pro děti z dětských domovů a sociálně slabších rodin. Je to ale běh na dlouhou trať.
Vedle toho, že se v rámci doktorského studia v Centru výzkumu obouvání věnuji novým materiálům, učím spolu s Lucií Trejtnarovou a Evou Klabalovou (majitelka firmy Kave, pozn. red.) v ateliéru Design obuvi, FMK.
Všichni jsme z praxe, spolupracujeme s 3D tiskem, výrobcem materiálů Filamentum, s firmou Medistyle, Preciosou a dalšími firmami. Snažíme se motivovat studenty, aby nedělali jen „do šuplíku“. Díky tomu ateliér začíná kvést a my se těšíme, až začne i plodit.
V čem vidíte budoucnost obouvání?
Trendy není to, co se bude nosit příští sezonu, ale to, co nezatěžuje životní prostředí a v čem se cítíme komfortně. Je proto třeba aktivně přemýšlet nad ekologickým dopadem a nedělat jen věci, které jsou líbivé. Při tradiční výrobě si nastříháte materiál podle naměřeného střihu a vznikne vám odpad. A to přitom není vůbec potřeba.
Zákazník se zamýšlí jen nad tím, jestli se mu produkt líbí nebo nelíbí, ale je na továrnách, aby přemýšlely i o tom, z čeho jsou vyrobeny. Na trhu sice máte nepřeberný výběr bot, ale nemusejí splňovat žádné zdravotní normy.
Trendy není to, co se bude nosit příští sezonu, ale to, co nezatěžuje životní prostředí a v čem se cítíme komfortně.
Produkty, které se dotýkají pokožky, by přitom měly mít vlastnosti, které umožní kůži dýchat. Největší potenciál v obou těchto faktorech vidím v použití speciální 3D pleteniny, v níž se noha cítí komfortně a při jejíž výrobě nevzniká takřka žádný odpad.
Vedle lodiček na červený koberec se věnujete také diabetické obuvi. Proč zrovna té?
Mým prvním zaměstnavatelem byl výrobce zdravotní obuvi Medistyle. Dosud si myslím, že vyrábějí nejpohodlnější obuv, kterou si u nás můžete koupit, protože dělají boty na českých kopytech s podešvemi vyráběnými v Česku. Neříkám to proto, že bych byl zarytý vlastenec, ale proto, že naše noha je specifická a kopyta na českou obuv byla vyrobena tak, aby se co nejvíce podobala naší noze.
Když si koupíte boty z Číny, často vám nesedí, i když zvolíte na délku správnou velikost, protože jejich kopyta byla vyrobena podle asijské nohy. Pro diabetiky znamená jakékoli zmáčknutí nohy nebo jakýkoli puchýř několikaměsíční léčbu. Když se podíváte na současnou produkci diabetické obuvi, nevypadá z hlediska designu příliš vábně.
Proto nyní společně s panem Matuškou z brněnské firmy Matexline vyvíjíme obuv z 3D pleteniny, která se přizpůsobí deformacím nohy a je vhodně flexibilní při chůzi. Vlastnosti materiálu lze navolit v různých částech boty podle parametrů chodidla. I když dělám lodičky, snažím se, aby byly co nejvíce pohodlné a pracuji s anatomií nohy, podle níž si upravuji kopyto.
Jak to vůbec chodí, když si u vás chce klient nebo klientka nechat zhotovit boty?
Zákaznicím dávám vybrat buď ze svých hotových modelů, nebo společně nakreslíme nový návrh. Nejdříve se ptám na velikost a stabilitu podpatku a typ boty. Od nižšího pantoflíčku můžu postupně botu zvedat, přidat pásek nebo vázání, pevnou patu či zapínání přes nárt. Při rozhovoru botu ihned vizualizuji.
Poté vybereme materiál, a pokud si klientka žádá něco extravagantního, můžeme vytvořit například sošný podpatek, který může mít díky 3D tisku podobu prakticky čehokoli. Pak si nechám udělat napínací stélky, které v sobě mají ocelový klenek a tvoří páteř boty, protože drží podpatek a jsou flexibilní u prstů nohy.
Změřím míry zákaznice, a když má někdo anatomické deformace jako vbočené palce nebo kladívkové prsty, upravím kopyto podle toho. Druhá cesta je, že si definuji elasticitu materiálu v konkrétních místech obuvi. Když znám dobře biomechaniku nohy při kroku, můžu přijít na to, jak komfort podpořit i u bot na podpatcích. Pak teprve mohu experimentovat s designem.
Jaké další výzvy vás teď čekají?
V současnosti pracuji na intenzivním vývoji tanečních bot pro baletní soubor předního českého divadelního domu. Jako tanečník vím, že bota musí být mou druhou kůží, aby se mi v nich noha při několikahodinovém tréninku nezapařovala, ale dýchala.
Tanečníci mívají nohy naprosto zdevastované a mým úkolem je teď vymyslet boty, v nichž by se cítili, byť jen o trochu víc, komfortně, z materiálu, který má požadované vlastnosti a pomocí výroby, při níž nevzniká odpad.
Baletní obuv se dnes dělá úplně stejně jako před sty lety. Životnost baletních špiček bývá někdy i jedno jediné představení! Vnitřní dřevěná stélka se váhou nártu zlomí a po představení se boty vyhodí. U měkkých piškot je životnost zhruba dva až tři měsíce. To bych teď rád změnil.