Léto, kdy se otevřelo peklo. Před 110 lety padly poslední iluze o lidskosti lidstva

Před sto deseti lety vypukla první světová válka. Že je tedy dávno pryč? Omyl, její důsledky jsou s námi pořád.

Nemotorný tanec na laně nad kráterem pekla skončil dle očekávání katastrofou, pád do plamenů byl nevyhnutelný. Pád do válečných plamenů. Před sto deseti lety vypukla první světová válka, po níž už nic nebylo jako dřív. Ani ekonomika, ani svět podnikání.

Třetího srpna 1914, od něhož nás na den dělí 110 let, vyhlásilo Německo válku Francii, když den předtím obsadilo Lucembursko a ještě o den dřív vyhlásilo válku Rusku. Tomu všemu předcházel válečný stav mezi Rakousko-Uherskem a Srbskem, do něhož monarchie z vlastní vůle vstoupila 28. července – tímto datem započal do té doby bezkonkurenčně nejděsivější konflikt v historii lidstva.

Na přelomu července a srpna 1914 se hrála partie, v níž si znepřátelené státy v řetězové reakci navzájem vyhlašovaly válku. Bylo to dominový efekt, nikdo však nedokázal dohlédnout, že jeho výsedkem bude rozmetání veškerých starých pořádků. Hledáme-li přelom, kdy se dějiny začaly ubírat směrem, který nás dovedl k dnešku, je jím právě léto 1914. Stoprocentně. Bez debat.

Ze všech hrůzných prostředků vynechaly vyspělé a křesťanské státy pouze mučení a kanibalismus.

Kdo si ještě po první světové válce dělal iluze o „lidskosti lidstva“, zasloužil výchovný políček. Lidskému společenství definitivně spadla maska, což ve své charakteristice konfliktu trefně shrnul Winston Churchill: „Ze všech hrůzných prostředků, jichž bylo možno použít, vynechaly vyspělé a křesťanské státy pouze mučení a kanibalismus. A to jen proto, že jejich účinek se zdál pochybný.“

V létě 1914 se spousta mobilizovaných mužů myslela, že do švestek bude doma. Válka však zuřila přes čtyři roky a téměř deset milionů vojáků se domů nevrátilo vůbec. Ztratili život, viz pomníčky na každé druhé návsi v Česku.

Nejhorší přitom nebyla smrt. Nejhorší bylo, že smrt byla pro mnohé vysvobozením.

„Nemáš představu, co člověk dokáže udělat bližnímu,“ psal francouzský vojín Eugene Leners matce, „nohy mám pokryty mozkovou tkání, drtím hrudníky mrtvých a bez povšimnutí překračuji vyhřezlé vnitřnosti. Teprve když se probořím do čehosi měkkého, uvědomím si, že šlapu do mrtvého kamaráda.“

Chápu moc dobře, že mluvíte o smrti jako o něčem, co vás neděsí.

Jeden z nejvýznamnějších německých expresionistů Franz Marc zase bez obalu napsal: „Chápu moc dobře, že mluvíte o smrti jako o něčem, co vás neděsí. V této válce si člověk může sám na sobě vyzkoušet – a takové příležitosti se stávají zřídka –, že nic není tak uklidňující jako vyhlídka na mír smrti. Kdo usiluje o čistotu a prozření, k němu přijde smrt jako zachránce.“

Smrt umělce „zachránila“ 4. března 1916, to lze konstatovat přesně. Vyčíslit jde zhruba i počet obětí, ale vůbec nejde odhadnout počet osudů, do nichž pařáty války hrábly, z drtivé míry tragicky.

Pravdou je, že o vítězi války rozhodují ještě jiná čísla a ta jdou víceméně spočítat. Řeč je o ekonomických číslech. Výchozím bodem pro tento přehled je, že ani jedna z tehdejších mocností nebyla na válku ekonomicky připravena, neměla nahromaděny zásoby potravin ani kritických surovin.

Příčiny nedbalosti byly dvě. Jednak všechny zúčastněné strany dokráčely k válce jaksi mimochodem, vrcholní představitelé států se chovali takřka jako náměsíčníci (Náměsíčníci je ostatně výstižný název skvělé knihy historika Christophera Clarka o okolnostech vypuknutí války), takže skoro překvapili sami sebe, kam došli, kam své země dohnali.

Druhou příčinou zanedbání hospodářské připravenosti bylo stejné přesvědčení jaké měli branci – že žádná válečná léta nebudou, že vše bude vyřízeno do švestek.

A když se „náměsíčníci“ probrali a konflikt dávno přerostl období švestek i několika Vánoc? Čím déle válka trvala, tím více výhod bylo na straně Dohody, tedy aliance, jejímiž ústředními hráči byli Británie, Francie a Rusko. Ústřední mocnosti, kde měli prim Německo a Rakousko-Uhersko, začaly postupně kulhat.

Spojenci z Dohody měli mnohem více potenciálního bohatství, které mohli utratit za válku. Kvalifikovaný odhad zní, že na ni vynaložili 147 miliard tehdejších dolarů, kdežto protistrana pouze 61 miliard dolarů.

Zaostalé Rusko k hospodářské převaze nepřispělo, tam se situace naopak zhoršovala vzdor finančním injekcím z Británie (a když došly peníze i Británii, pomohly spřátelené Spojené státy). Navíc vše ještě zkomplikovala bolševická revoluce v roce 1917.

Avšak Francie a hlavně Británie měli všestranněji rozvinuté ekonomiky a lepší přístup ke globálním zásobám. To nakonec zvrátilo válečnou rovnováhu v jejich prospěch.

Ano, Němci se právem holedbali ohromným průmyslovým konglomerátem v Porýní, nicméně ani to nestačilo.

Ekonomické pozadí první světové války mělo plno zákrut a složitostí, zde je tedy jen velmi zjednodušující náčrt toho, čemu byly věnovány tlusté knihy a odborné publikace. Je třeba se ovšem podívat na další konsekvence, které v tomto ohledu válečný oheň přinesl.

První světová válka zničila říše, vytvořila četné nové národní státy, včetně Československa, podpořila hnutí za nezávislost v evropských koloniích, donutila Spojené státy stát se světovou velmocí. A to pořád není úplný popis chaotického víru, který zpřeházel svět.

Versailleská mírová smlouva, jež válku formálně ukončila, uvalila na hlavního viníka čili Německo reparace, v jejichž rámci muselo zaplatit za škody způsobené vítězům války 6,6 miliard liber. Už tehdy se ozvaly kritické hlasy, že drakonická „pokuta“ je dračím vejcem, z něhož se může vylíhnout ještě hrůznější saň, Spojené státy například smlouvu nikdy neratifikovaly.

Poslední část reparací z první světové války zaplatilo Německo v říjnu 2010.

Nebyly to bohužel jen kritické, ale i pravdivé hlasy. Splácení reparací bylo jedním z důvodů mamutích hospodářských problémů Německa a neutěšená ekonomická situace přispěla k vzestupu Adolfa Hitlera a jeho nacistické strany. Co bylo dál, víme.

Mimochodem, po nástupu k moci přestal Hitler reparace platit a až v roce 1953 se USA, Británie a Francie dohodly se západním Německem na restrukturalizaci dluhu. Poslední část z tohoto dluhu byla zaplacena až v říjnu 2010.

Nedá moc práce najít přímou kauzalitu mezi první a druhou světovou válku. A nedá ani moc práce najít kauzalitu mezi druhou světovou válku a nástupem další devastující totality, komunismem.

Touha po lepším a spravedlivějším světě po Hitlerem rozpoutaných běsech připravila pro nástup komunismu ideální pódium a režim se suverenitou neohroženého zabijáka zadusil veškerou svobodu včetně svobodného podnikání.

Česko, potažmo Československo, patří do množiny států majících s krutým rudým režimem těsnou a velmi autentickou zkušenost. A i když se v roce 1989 komunistických okovů zbavilo, jejich otisky jsou v hlavách a duších mnoha stále patrné a ovlivňují i současnost.

K tomuto stavu se jednoznačně vyšlo v létě 1914.

Mysleme na to.

Mysleme i na spisovatele Stefana Zweiga. „Zřídka jsem zažil léto, jež bylo bujnější a krásnější. Dny a dny hedvábně modrá obloha, hebký a přece nikoli dusný vzduch, voňavé a teplé louky, tmavé a syté lesy s mladou zelení; ještě dnes, vyslovím-li slovo léto, bezděčně musím myslet na ony slunečné dny roku 1914,“ napsal slavný muž ve vzpomínkách, kdy už věděl, co po tomto létě následovalo.

Stefan Zweig si nemohl neuvědomovat, k čemu všemu první světová válka vedla a co zapříčinila. Stefan Zweig utekl před Hitlerem do Brazílie, kde v únoru 1942 spáchal se svou ženou sebevraždu poté, co se k němu dostaly zprávy o nacisty ničených kulturních hodnotách.