Češi jsou vzteklejší než většina světa. Proč v práci tak zuříme?

Češi jsou osmí nejnaštvanější zaměstnanci Evropy. Nadměrný vztek přitom zhoršuje kvalitu života, škodí zdraví a ubližuje vztahům. Jednoduše ho začít řešit ale můžeme každý.

Pětina občanů České republiky se v práci každý den rozčílí. Zjištění vychází ze studie pracovních podmínek analytické společnosti Gallup, podle které se vztekáme více než Němci nebo Poláci.

„Hněv u nás může souviset s nepřiměřeným ohodnocením, nepříjemným pracovním prostředím či špatnými vztahy na pracovišti,“ shrnuje Veronika Stočesová, psycholožka a autorka knih o násilí a zvládání vzteku.

„Vliv na něj může mít i málo volného času a celkově vše, co se týká work-life balance. To je v Česku zatím spíše okrajovým tématem a naopak vnímám zvýšený tlak na výkon,“ míní a s jejími slovy souhlasí i terapeutka a manažerka programu Zvládání vzteku Adéla Klingelová. „Mnoho míst je stále zaměřeno na výkon, ale dnešní zaměstnanec potřebuje v práci daleko více než jen výplatu,“ připomíná terapeutka.

„Vztek nás může upozornit i na to, že někdo překračuje naše hranice, nebo že nemáme uspokojené základní potřeby. Což je pro fungování na pracovišti důležité,“ připomíná psycholog Martin Štýber z programu Chci ovládnout vztek organizace Spondea.

Důvodem k rozhněvání se je často i finanční a politická nestabilita. Ještě naštvanější než Češi jsou proto především státy potýkající se s válkou či společenskými konflikty typu Libanonu, Libye, Myanmaru nebo Afghánistánu. Hůře dopadla studie i u východních sousedů: vztek každý den prožívá necelá čtvrtina Slováků.

Nedosahují ale čísel Severního Kypru, který je s jedenapadesáti procenty rozzuřených denně nejvzteklejším místem na světě. Naopak nejklidnější je Finsko s pouhými pěti procenty pracovníků, kteří se denně naštvou. Podle Štýbera mohou v porovnání s tím české výsledky působit znepokojivě, v evropském měřítku ale nedosahují alarmujících hodnot.

Podle odborníků by navíc hněv neměl být považován pouze za negativní. Naopak, jeho cílem je člověku pomoci a říci mu, že něco není v pořádku.

„Vztek obecně touží po změně. A při zdravém přístupu k němu se může jako nositel velké energie stát motivací a hybnou silou k takové změně,“ říká psycholožka. „Stejně jako radost nebo smutek je zcela přirozenou emocí, kterou zažíváme všichni,“ doplňuje Štýber. Podle psycholožky Stočesové jde o důležitý ukazatel, že je něco v našem životě jinak, než bychom si přáli.

Problematickým se vztek stává až při nadměrném prožívání. To může vést k horšímu spánku, nižšímu výkonu v práci, ale i depresím a chronickým onemocněním. Mnohdy je navíc poháněn nadměrným stresem, který jeho dopady ještě zhoršuje.

Kromě těch, kdo jej prožívají, může vztek ublížit i lidem v jejich okolí. „Problém je, když se přelije do násilí a začneme ubližovat okolí třeba tím, že křičíme na kolegy nebo členy své rodiny,“ říká Štýber.

Skončit to tak ale nemusí a i ve středu Evropy lze žít se stejným klidem jako ve Finsku. „Z dlouhodobého hlediska dává smysl věnovat pozornost tomu, jak jíme a spíme, či zda máme v práci i mimo ni dostatek pohybu i odpočinku. Pozorováním navíc často zjistíme, že se v čase intenzita vzteku proměňuje a lépe se s ním pracuje v jeho začátcích,“ nabádá psycholog.

Vychladnout lze dopřáním si toho, co zjistíme, že potřebujeme – klidně jen opláchnout se nebo zajít na čerstvý vzduch. „Následně je vhodné tyto aktivity pravidelně provádět jako prevenci,“ radí Klingelová.

Ve vypjatých situacích může pomoci udělat si pauzu na kávu nebo si zacvičit. „Každému funguje něco jiného, ale důležité je vnímat, při čem se cítíme dobře,“ zakončuje Štýber.