Kreslí o Havlovi i holokaustu. Česko má zdravé komiksové podhoubí, říká Jislová
Má za sebou sedm komiksových alb, ke kterým se dokonce musely dělat dotisky. Štěpánka Jislová za svou práci sbírá prestižní ocenění a její jméno zní i v zahraničí. Její komiksy jsou překládány do mnohých jazyků. „Stává se, že mi lidé říkají, že komiksy nikdy předtím nečetli, ale po mé práci sáhli. To je pro mě asi nejvíc,“ říká úspěšná žena.
Česká republika nemá ke komiksům tak daleko, jak by se na první pohled mohlo znát. Vždyť třeba s Rychlými šípy se setkal kdekdo. Jenže podle komiksové kreslířky je sice zná každý, ale jen v Česku a na Slovensku. Aby kreslíř uspěl na mezinárodní úrovni, musí podle ní o svých tématech přemýšlet jinak.
Štěpánce Jislové se to povedlo a rozhodně se nevyhýbá temnému či náročnému obsahu. Ví totiž, že se jí podaří oslovit širší publikum.
Už při studiích tušila, že se bude muset umět v oboru „otáčet“ a učila se přemýšlet i o byznysové stránce umění. V rozhovoru pro Forbes prozradila, jak s kresbou uspět i v zahraničí, nakolik je třeba mít talent a jak její obor ovlivňuje umělá inteligence.
Co podle vás znamená být dobrá? Oslovit lidi, prodávat hodně komiksů?
Po vydání knihy Srdcovka mi došlo, že oslovila mnoho lidí a něco jim přinesla. Komiksové prostředí je specifické, tak trochu zastrčené. Máme vlastní ceny Muriel, nejsme třeba kategorie na Magnesia Litera. Obecně mají kreslíři tendenci se podhodnocovat a zaznívá třeba i to, že komiks je literatura pro blbečky. Mé práci se ale podařilo dostat mimo naši komiksovou bublinu.
Jak se daří komiksu v Česku?
Mé knížky by nevznikaly, kdyby neexistovalo zdravé komiksové podhoubí. To Česko má. Vycházejí skvělé věci, jsou tu výborní kreslíři i nakladatelství, která se tomu věnují. Stává se, že mi lidé říkají, že komiksy nikdy předtím nečetli, ale po mé práci sáhli. To je pro mě asi nejvíc.
Jak jste se k tomu dostala?
Jako malá jsem myslela, že ze mě bude paní spisovatelka. Měla jsem ráda fantasy, sci-fi, horor. Četla jsem Terryho Pratchetta a Stephena Kinga v o dost nižším než doporučeném věku.
Poznamenalo vás to nějak?
Jsem ročník 1992 a někdy kolem roku 2000 se začaly překládat i zahraniční komiksy. Koukalo se na to ale jako na médium pro děti. V naší bohnické knihovničce byla jedna sekce pro komiksy, nerozdělovalo se to podle žánru a erotické komiksy byly vedle Čtyřlístků. Anatomii lidského těla jsem měla nakoukanou podstatně dříve, než by bylo záhodno.
Tam jste se dostala ke komiksům?
Vždycky jsem hodně četla a postupně se pouštěla do vlastního psaní. Snila jsem o tom, že napíšu dalšího Eragona. Že budu ten teenager, který napíše fantasy ságu. Jenže pak jsem se dostala na gymnázium a už nebylo tolik času. Kreslení se pro mě stalo jednodušším způsobem, jak trávit čas jinak. Pak ale mi došlo, že mi chybí vyprávění příběhů.
Snila jsem o tom, že napíšu dalšího Eragona.
Což si kompenzujete komiksy…
Storytelling je primární cíl mé činnosti. Komiksy jsou přirozeným spojením vyprávění a kresby. V šestnácti mi došlo, že to je směr, kterým se chci vydat.
Jak se správně označuje tvorba komiksů: kreslení, nebo ilustrace?
U komiksů bych řekla kreslit. Ilustrace sice vypráví příběh nebo komentuje, když jde o editorial nebo politickou ilustraci. Komiksový kreslíř nebo kreslířka dělá mnohem víc. Rozhoduje o celé struktuře. Dá se to připodobnit k tomu, jak kameraman zachází s kamerou a střihač pak sestříhává.
Co je měřítko úspěšnosti? Ceny Muriel? Překlady do cizích jazyků? Nutnost dotisku?
Co se týče osobního úspěchu, tak je to pozice, kdy člověk může pracovat na projektech, které ho zajímají. Prozkoumávat témata, kterým se chce věnovat, aniž by ho drtila finanční nouze. A to jde kombinací dobrého prodeje a překladů do zahraničí. Když dokážete vytvořit dílo, které má potenciál oslovit nejen Česko a dostat se do zahraničí, tak najednou to finančně „vychází“.
Občas se herci stane, když dostane Oscara nebo Českého lva, tak ho to paradoxně zbrzdí, protože se mu ostatní bojí dát práci a mají od něj velká očekávání. Jak to je s komiksovými cenami Muriel? Jsou otvírákem, nebo stopkou?
Pro další komiksové zakázky jsou otvírákem. Ale když jde o nekomiksové zakázky, tam pociťuju stopku. Nálepka toho, že tady ten člověk dělá jenom komiksy, je docela výrazná.
Což vy neděláte. Přemýšlela jste někdy o tom, že byste své obrázky rozhýbala?
Animace mi přijde jako hrozná pakárna, je to náročný proces. Je tam nutná úroveň preciznosti a péče, kterou v sobě nemám. Obdivuju to a mám moc ráda třeba tvorbu Viktora Svobody, ale já bych to dělat nemohla.
Jaká je mezi kreslíři atmosféra?
Všichni víme, kdo co dělá. Všichni od sebe trochu opisujeme, trochu si závidíme. Komiksy nemají zlaté dno, a kdo dělá komiksy, dělá to z lásky. Víme, čím procházejí ti ostatní, a do nějakých žabomyších válek se nepouštíme.
Zažila jste už tvůrčí krizi?
Celkem pravidelně. Komiks je neskutečně specifický a náročný obor, který má pod sebou nějakých šest podoborů. Je tam třeba scenáristiky, dramaturgie, kresby, vybarvování, grafické úpravy, letteringu. Musíte zvládnout všechno a postup na tom není moc rychlý.
Jak jste rychlá vy?
Patřím mezi rychlejší kreslíře. Mám jednodušší styl, kterým dokážu udělat barevnou stránku za dva dny, ale průměr jsou spíš tři dny. Když si to vynásobíte – dejme tomu, že ta knížka má sto stránek –, tak už jsme vlastně na tři sta dnech. Když chcete mít volné víkendy, knížka trvá minimálně rok.
Dá se z toho vyhořet?
Vezměte si, že jste rok zapřažená v intenzivním procesu tvorby, pak začne propagace a i to jednoho dne skončí. Je to podobné, jako když člověk doběhne na kraj útesu a najednou má v životě vakuum. Chvíli se hledá, pak začne nový projekt a jde to dokola. Já jsem to na sobě pociťovala po dodělání Srdcovky, kdy jsem pak tři měsíce hrála videohry.
Srdcovka má našlápnuto na to, být bestsellerem…
Je to tak a moc mě těší, že to jde u nás i s komiksy. Jednu dobu byla vyprodaná a nešla sehnat.
Už jsme zmínily, že je vaše práce překládána do mnoha jazyků…
Je to obrovský úspěch. Hodně autorů se věnuje tématům, která jsou vlastně ryze česká. Český komiks do jisté míry stojí na Rychlých šípech a ne vždy tím můžeme zaujmout v zahraničí.
Tak jako Pelíškům třeba jiné publikum tolik neporozumí…
Přesně tak. Nebo i třeba Svatá Barbara, kterou kreslil Marek Pokorný, je knížka o kuřimské kauze. To také nemůžeme úplně předat.
Po dodělání Srdcovky jsem tři měsíce hrála videohry.
Jak tedy uspět v zahraničí?
Téma by mělo být nadčasové nebo alespoň trendy. Například Srdcovka je o vztazích, o lásce, o toxických cyklech. To je něco, co lidé řešili před padesáti lety a budou řešit za dalších padesát. A kdekoli na světě.
Studovala jste v Bruselu. Je to vaše jediná zahraniční zkušenost?
Mám dobrou zkušenost s tvůrčími pobyty pro umělce. Podívala jsem se takto do Kalifornie a do Británie. Pokud hostující organizace sezná, že váš projekt má potenciál, tak umělci poskytne prostor, který ho dopředu dokáže posunout mílovými kroky.
Studovala jste Fakultu designu a umění Ladislava Sutnara. Jsou školy schopné připravit umělce na reálný život a byznys?
Jsem už nějaký ten pátek venku ze školy. Tehdy se od nás očekávalo, že budeme využívat možnosti, co poskytuje škola, místo toho, abychom se koukali ven. Studiem umění trávíte šest let a pak v reálu nechcete čepovat pivo za barem. Já jsem si založila živnost už během studií, hledala jsem si zahraniční zkušenosti a přechod ze školního do pracovního prostředí byl pro mě mnohem plynulejší.
A vaši spolužáci?
Mnozí tohle nastavení neměli a s tím „papírem“ šli dělat práce, které se oboru tematicky týkaly, ale vlastně to nebylo úplně to, proč jsme tam byli. Nicméně, co jsem tak slyšela, tak pod Renátou Fučíkovou ateliér kvete.
Co ještě patří do komiksového byznysu?
Řekla bych, že padesát procent z toho je prezentace online. Někteří úspěšní lidé kreslí velmi průměrně, ale dokážou se prezentovat konzistentně. Sdílejí něco z tvůrčího procesu, oslovují své fanoušky a jsou neustále na očích.
Funguje online prezentace k tomu, že si na vás někdo „vzpomene“?
Je to tak. Spousta prvních nebo i zajímavějších prací pochází z toho, že si na vás někdo vzpomene, když zrovna vidí, že někdo hledá ilustrátora. Stačí mít jeden web a jednu hlavní sociální platformu.
Předpokládám, že pro kreslíře to je Instagram.
Ano, ale zároveň velká část umělců na tohle vůbec není. Já se jim nedivím, mě to taky dost často nebaví. Teď přes léto jsem si dala dva měsíce pauzu, skoro nic jsem nepostovala.
Jak je to s těmi ostatními procenty?
Prezentace online tedy padesát procent, pak nějakých třicet až čtyřicet může být to, jak dobře člověk kreslí, a zbytek je spolehlivost. To, že v oboru plném úzkostných lidí zvládnete odpovědět na e-mail do druhého dne, je prostě k nezaplacení.
Jste k sobě kritická?
Mám pocit, že objektivní náhled na sebe člověk získá až s velkým odstupem. Poznám, když práci flákám. To se mi stane, když není čas, nebo mi popravdě klient práci otráví natolik, že to chci mít hotové.
Jak vypadá komunikace s klientem?
Jde hlavně o to, abychom se vzájemně respektovali. Respektuju, co tam chce mít, a on musí respektovat můj profesní vhled – jaké barvy se k sobě hodí nebo jak funguje kompozice a tak dále.
Mluví se o tom, že ze čtenáře se stává scroller a ubývá schopnosti soustředit se na text. Vnímáte tlak, že o to víc musí být kresba všeříkající a obstát i to, že člověk už nechce číst?
Ano, promítá se to do všech oborů. Ale myslím, že komiksy a komiksové knížky obstojí. A do nějaké míry mi souboj o pozornost vlastně přijde dobrý. Hodně si cením svého času a nechci jím plýtvat a snažím se respektovat i čas čtenáře a nezahltit ho. Nutí mě to vypilovat text nebo ilustraci tak, aby to bylo funkční, estetické a čtenáři předalo to, co předat má. Je to intenzivní, ale příjemná motivace.
Zkuste mi prosím popsat váš kreativní proces. Vím, že tvoříte digitálně. Jaký je váš den?
Žiju typický OSVČ život a úplně se nehrnu ven z postele. Po první kávě okolo desáté projdu maily, které si nakonec nechávám na večer. Většinu své tvorby dělám na iPadu v programu Procreate. Hodně záleží na tom, v jaké části procesu jsem. Jestli dělám storyboard nebo řeším, jak na sebe navazují panely.
Řeším přehlednost, jestli text je na správných místech, a potřebuji na to sto procent soustředění. To je mentálně nejnáročnější a k tomu ani nemůžu poslouchat hudbu. Pak u kresby samotné se už dokážu dostat do takové „zóny“, kdy se soustředím a jedu.
Teď jste se úplně rozzářila!
No vidíte. To je časoprostor, ve kterém hodiny utečou a člověk ani neví jak. Pak přijde vybarvování, ke kterému si pustím třeba audioknihu.
Nevyhýbáte se náročnějším tématům. Trýzeň dospívání, ztráta vlasů, holokaust. Pokládáte se do nich úplně, nebo si necháváte odstup?
Je to ve vlnách. Například u knížky o holokaustu jde o zpracování deníku Ruth Mayer, Rakušanky s českými kořeny, která prožila hodně podobný osud jako Anne Frank. Byla trochu starší, když začala druhá světová válka, a její deníky mají už trochu jiné vyznění. Píše to vyspělejší člověk. Když dělám na scénáři, tak si knížku potřebuji přečíst třeba pětkrát.
Takže tím žijete…
Neustále. Mám pocit, že ani nejde dát si odstup. A možná by to nebylo ku prospěchu věci. Možná je dobré se v této fázi plně emočně ponořit, aby to člověk dokázal zpracovat tím nejautentičtějším způsobem. Když dojde na samostatnou řemeslnou práci, tam už by bylo kontraproduktivní utápět se v emocích. Hodně technicky si kontroluju, jestli knížka správně graduje, jestli jsme se někde nezasekli, jestli se někde neopakuje.
Takže jste sama sobě editorem?
On tam editor v nějaké chvíli vstoupí. Ale zhruba ve chvíli, kdy je to hotové z devadesáti procent. Jde o dohled člověka, co v tom není úplně položený.
Děláte i ilustrace knížek na zakázku. Ilustrovala jste pro nakladatelství Leda například Pygmalion od G. B. Shawa, Vražda pro štěstí od Škvoreckého a Zábrany či Dvacet tisíc mil pod mořem od Vernea. Jak se vám dělá taková tvorba?
Nejsem umělec, co má vlastní vypiplaný styl. Pro mě je priorita najít pro každý projekt něco specifického. Má vlastní atmosféru a své emoční vyznění. Dává mi smysl snažit se přizpůsobit a podpořit knížku v tom, čím už je, než abych se tam nějak projektovala. Moc mě to bavilo právě u Pygmalionu.
Povězte mi o tom…
Koukala jsem se na to skrz původní legendu a chtěla jsem si hrát s motivem květin, drzosti i akurátnosti. Hezky se to přetavilo do vizuálního jazyka.
Jak?
Na jedné straně máme barvy a květiny a na druhé rigidní postoje postav – hnědá barva, kůže, dřevo. V tom jsou ilustrace narativní. Dá se do toho položit tak, aby obrázky vyprávěly víc, než se na první pohled zdá.
Shoduje se vaše představa a vaše provedení s tím, co chce nakladatel?
Je to o dialogu. Třeba u knihy Dvacet tisíc mil pod mořem jsme chtěli složit poctu původní obálce, ve které vyšla. Moji práci bych přirovnala třeba k renovaci domu. Restaurovali jsme starší obálku do vizuálního jazyka, kterému rozumí moderní čtenář.
Vím, že chystáte knihu s Michaelem Žantovským o Václavu Havlovi. V jaké je to fázi?
Máme hotový scénář, z poloviny hotový storyboard a já jsem na straně 25 z odhadovaných 100 až 115 stran. Na historických knížkách jsem začínala a pak jsem proti nim trochu brojila, protože mě to přestalo bavit. Teď mě ale zajímá, jak odvyprávět historický příběh tak, aby to nebyla učebnice.
Jak to chcete udělat?
Chci, aby to byl příběh, který může být dojemný a poutavý. Soustředíme se na události před rokem 1989, konkrétně na zatčení, Chartu 77 a jeho pobyt ve vězení. Když se člověk věnuje výseku života, může jít víc do hloubky.
Jak to vnímáte? Je to závazek?
Je to velký závazek. Přemýšlíme, jak to podat, aby tomu rozuměla mladší generace. Přemýšlíme, jak to podat, aby to bylo důstojné i pravdivé – přece jen byl to komplikovaný člověk. Chceme, aby to působilo konzistentně, abychom ho nestavili na piedestal, ale abychom se nezasekli v hlubinách dekonstrukce, což je teď populární.
Jaká je spolupráce s panem Žantovským?
Nevěděla jsem, co čekat. Je zajímavé pracovat na něčem, co vnímám jako historii z učebnic s člověkem, který byl blízkým člověkem Václava Havla. Je zde znát přítomný smutek, že Havel odešel relativně brzo. Snažím se najít rovnováhu mezi editací a tím, že mu zasahuju do hodně osobních vzpomínek.
Já si pamatuju fotografii Václava Havla na zdi za paní učitelkou v první třídě nebo jeho podobiznu na poštovní známce. Jak vám jde ilustrátorská práce?
Věděla jsem, že to nemůžu dělat zjednodušeným stylem, jako třeba Srdcovku. Zároveň jsem nechtěla dělat suchopárný realismus. Snažím se to vyrovnat dynamičtější linkou a výraznějšími barvami. Ale nebudu lhát, chytit jeho podobu… No, měl hodně specifický obličej. Místy bojuji s tím, aby to bylo estetické, vizuálně zajímavé a věrohodné.
Kdy to vyjde?
Jestli se mi podaří udržet tempo, tak na podzim příštího roku.
Má potenciál stát se bestsellerem?
Všichni autoři, ať dělají cokoli, podle mě tam vždycky zadoufají, třeba tohle bude ta knížka, díky které už nebudu muset nikdy pracovat. Ale realisticky člověk tuší, jaký to bude mít záběr.
Váš manžel je z oboru. Doporučovala byste stejnooborové manželství?
Ano, je to velká výhoda pro dobro manželství. Vidím okolo sebe spoustu párů, kde manželé ráno vstanou, potkají se nad varnou konvicí a pak až zase večer. S kolegy tráví více času než společně, což má kolikrát neblahé následky.
Jak se dá v České republice kreslířstvím vydělat?
V ilustraci je více peněz než v komiksu, ale není to práce pro každého a vyžaduje to specifický styl, aby se člověk uživil. Sice mám z umělé inteligence osypky, ale realita je taková, že už teď zkrouhla tak čtyřicet procent prací. Do budoucna to bude šplhat na šedesát až sedmdesát procent.
Jak obstát?
Skrz osobní značku. Zadavatelé se začnou rozhodovat podle toho, kolik máte sledujících na Instagramu, jestli pak tu práci odprezentujete svým sledujícím, což pro ně bude druhotná reklama. To je ta přidaná hodnota, kterou bude třeba nabídnout. Už se to nebude rozhodovat pouze podle schopnosti, což je škoda, ale jednoduše to jde tímto směrem.