„Zachováme-li si mozek, nemusí nikdo zemřít": seznamte se s neurovědcem, který věří, že život může být věčný
Elizabeth Hughes Gossettová se neměla dožít více než 11 let, tedy věku, kdy se u ní objevila cukrovka prvního typu. Gossettová se narodila v Albany ve státě New York a její diagnóza byla stanovena v roce 1918, kdy ještě nebyla známa žádná léčba cukrovky. Délka jejího života byla jen otázkou několika měsíců. Její rodiče zoufale hledali jakýkoli způsob, jak udržet dceru naživu. Lékař z New Jersey přišel s radikálním řešením: udržovat nízkou hladinu cukru v krvi diabetických dětí tím, že jim bude podávat jen minimum potřebné k přežití. Tím se prognóza prodloužila o několik měsíců až let. Tito malí pacienti nebyli zrovna živí, ale žili.Na jaře roku 1919 se Gossettová vydala na tuto hladovou kliniku. Byla jí neustále zima a měla hlad. Vyhublá, neschopná pohybu ani růstu. V nejnižší fázi její váha klesla na 20 kg. O tři roky později se Gossettová potácela na prahu smrti, ale co je rozhodující, nepřešla na druhou stranu.„A díky tomu,“ vysvětluje doktor Ariel Zeleznikow-Johnston, “byla stále naživu, když se v roce 1921 podařilo to, co se do té doby zdálo nemožné: byla vyvinuta léčba inzulinem.“ Gossettová dostala první injekci hormonu v roce 1922 a začala znovu jíst, znovu se hýbat, znovu žít. Dožila se sedmdesátky a za tu dobu si píchla asi 42 000 inzulinových injekcí.