Intimita jako luxus. Čím víc fotíme, tím méně prožíváme, říká psycholog

Intimita už není samozřejmý prostor, ale něco, co si musíme vědomě chránit. Psycholog Gabriel Kňažek mluví o tom, jak nás sociální sítě vzdalují od vlastního prožívání a proč méně vystaveného soukromí může znamenat víc vnitřního klidu.

Intimita je vědomá volba, hlubší prožitek a zároveň projev osobního minimalismu. Podle psychologa Kňažka z Univerzity Palackého v Olomouci je tím, co si člověk nechává pro sebe a své nejbližší, místo aby to vystavoval (online) světu. 

Ve svých výzkumech sleduje, jak digitální prostředí proměňuje vztah mladých lidí k sobě samým i k druhým. Ukazuje se, že schopnost chránit si soukromí, pracovat s vlastní pozorností a vědomě volit, co sdílet, je dnes klíčová napříč generacemi – a že méně vystaveného může znamenat víc prožitého.

Je tedy intimita novým luxusem dnešní doby? O tom, kde leží její hranice, jak ji vnímáme a proč může být v roce 2026 cennější než kdy dřív, mluvíme v následujícím rozhovoru. 

Jak vnímáte intimitu a její spektrum?

Intimitu lze vnímat z různých úhlů. Často se automaticky spojuje se sexualitou, ale zdaleka se netýká jen sexu. Je to i psychická blízkost k druhému člověku nebo k sobě samému. 

Je v přímém kontrastu vůči dnešní době a potřebě instantního orgasmu, když přidávám příspěvky na sociální sítě, mám na to reakce a cítím obdiv a dopaminové pumpy jedou naplno. Jenže je to chvilkové řešení, po kterém pak dochází k psychickému i fyzickému unavení.

Dopaminové pumpy?

Používám to spíše jako metaforu pro dynamiku v našem mozku. Z neuropsychologického hlediska je totiž zásadní rozdíl v tom, zda sdílím něco s blízkým člověkem „tady a teď“, nebo sbírám lajky na síti. Při online validaci dominuje dopaminový systém odměny, který je rychlý, návykový a orientovaný na okamžité uspokojení.

Naopak při hluboké osobní intimitě se více aktivují dráhy spojené se serotoninem či oxytocinem. Ty nám pomáhají regenerovat, uklidnit se a být přítomni v daném momentě. Problémem dnešní doby je, že ten neustálý dopaminový šum ze sociálních sítí často překrývá tyto jemnější procesy, které jsou klíčové pro naši psychickou pohodu.

Povězte mi více o intimitě v online světě.

V online světě jde intimita často do pozadí, protože zapojujeme hlavně kognitivní funkce – mysl, paměť, jazyk. Odpoutáváme se od prožívání a emocí, které jsou pro intimitu klíčové. Tenhle aspekt se v digitálním prostoru výrazně ztrácí.

Dá se o intimitě mluvit jako o vzácné komoditě?

Ano. Intimita by měla patřit primárně mně, jako jednotlivci, a měl bych si pečlivě hlídat, koho do ní pustím. Dřív to byli nejbližší – rodina, partner, případně lékař nebo kněz.

Dnes ale místo prožitku začínáme dělat PR svého života. Dítě sjíždí kopec na saních, místo toho, abych tam s ním byl, řeším filtr, hashtag, úhel fotoaparátu. Stávám se producentem vlastního života a ten mi mezitím uniká mezi prsty.

Je tedy intimita v dnešní době luxus?

Myslím, že ano. Navíc jí hrozí to, co se stalo pojmům mindfulness, ticho nebo klid, které se často „znásilní“, vytěží, vyprázdní a ztratí esenci. Místo skutečného prožitku řešíme, jak to vystavit a validovat u druhých. Hodnotu ale neurčují lajky. Určuji ji já sám. Nepotřebuji tisíc lidí, aby mi řekli, jestli to, co prožívám, má smysl.

Dnes místo prožitku začínáme dělat PR svého života.

Můžeme říct, že intimita je forma minimalismu?

Z určitého pohledu ano, ale z psychologického hlediska bych byl opatrný. Intimita není univerzální recept. Pro někoho je to samota, pro jiného blízkost s lidmi, někdo ji paradoxně může cítit i v online propojení. Pro mě osobně je intimita něco, co patří mně, a pečlivě si vybírám, komu ji dám a s kým ji budu sdílet.

Jak vnímáte pojem „intimní“ v módě nebo designu?

Intimita souvisí s jemností, osobním významem. Třeba náušnice po babičce, které mají pro nositele odkaz. Okolí o tom neví, ale pro jednotlivce je zážitek, že už několik generací je nosilo. Dřív jsme říkali „šperk s příběhem“, dnes „intimní šperk“. 

Význam slov ale vytváříme my sami…

Ještě před pár lety, když někdo řekl „intimní oblečení“, představil jsem si pod tím spodní prádlo. Dnes už to má jiný přesah a je to třeba brát v potaz. To my dáváme slovům význam a váhu.

Nicméně všude na sociálních sítích je tlačítko „sdílet“. Což vybízí ke sdílení myšlenek, soukromí a intimity. Jak jsme na tom dnes jako společnost, pokud jde o ochranu soukromí?

Dochází k restrikcím, hlavně u dětí. Výzkumy ukazují, že i devítileté děti tráví online klidně osm hodin denně. Internet ovlivňuje spánek, biorytmy, psychiku. Je to komplexní problém. 

Co je na tom nebezpečné?

Může jít o „syndrom vařící se žáby“. Změny jsou pozvolné, nevšimneme si jich. To zase poukazuje na to, že nejsme příliš v kontaktu sami se sebou a změny nezaznamenáme. Mechanismus odměny v mozku je při online závislosti v mnoha ohledech velmi podobný mechanismům při látkových závislostech.

Nejsme v kontaktu sami se sebou? Co to znamená?

Jsme připojeni k internetu, ale odpojeni od sebe. Přestáváme sledovat své tělo, emoce, signály. Vidíme pozitivní obrazy na sítích a ztrácíme kontakt s realitou, která je mnohem pestřejší i náročnější. Život ale není jen o tom pěkném a naaranžovaném. Není to tak, že všichni jsou úspěšní, nepřibírají z jídla, mají obrovské peníze, nechodí do práce a jezdí na dovolené.

Jaká je tedy realita?

Až drtivá většina lidí na planetě prostě ráno musí vstát a jít do práce, odpracovat si, navařit dětem, postarat se o rodinu, mít osobní život. A to na sociálních sítích vidíme málokdy a strhává nás to k potřebě se porovnávat, proč to tak nemám a co dělám špatně. Vzdaluje nás to od svého vlastního světa, co já potřebuji a co potřebuji mít naplněné. 

Kdybych chtěl být přesný, můžeme mluvit o locus of control –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ místo kontroly, které může být vnitřní, nebo vnější. Ale měl by být spíš vnitřní, aby i intimita nebyla externalizovaná.

Proč je tak silný tlak na to vypadat dobře i v oblastech, které byly dřív ryze soukromé, jako je rodina nebo rodičovství?

Lidé jsou si často nejistí a hledají potvrzení. Like funguje jako rychlá validace a nasycení ega. Hodnota názoru druhých často převažuje nad tím, co si myslíme sami o sobě. 

Není to o tom, že je to zakázáno, ale o vědomé volbě, o co v tom momentě přicházíme.

Nemusím si ráno namazat vánočku a dát to na Instagram a čekat, zda ostatní zhodnotí, jestli je dobře namazaná. Je potřeba si sám osobně uvědomovat jemnost, křehkost pečiva, jak se na něm máslo rozplývá. Uvědomování si přítomných detailů je esence bytí. 

Co to má za úskalí?

To, že nereflektují, co je pro ně podstatné, ale co je důležité pro ostatní. Chybí jim pohled do sebe samých. Takový pohled zahrnuje i to nepěkné. Jsme ale zvyklí sdílet jen to pěkné. 

Přestává být zážitek intimní, když ho sdílíme?

Podle mě ano. Je důležité mít hranice. Sdílení se snadno mění v exhibici.

Co byste tedy doporučil? Neokázalost?

Položit si otázku: Proč to chci sdílet? Co za tím je? Je to potřeba uznání, podpory, nebo jen pochlubit se? Upřímnost k sobě samému je klíčem k intimitě. Neměla by vznikat potřeba zpětné vazby od ostatních, měli bychom ji chtít od sebe.

Jak se díváte na sdílení dětí na sociálních sítích?

Mluvíme o fenoménu „sharenting“. Jsem zastáncem anonymity dětí. Vzniká digitální stopa, hrozí zneužití, dítě nemá možnost volby. Může dojít k tomu, že děti odmalička učíme věci zaznamenat a ne prožít. Navíc mezi rodičem a dítětem fyzicky stojí telefon. Není třeba mít plnou galerii v telefonu nebo na sociálních sítích a mít prázdnou galerii v hlavě.

Kde lidé nejčastěji chybují v ochraně intimity?

V impulzivitě. Nezastaví se a nepřemýšlejí nad dopady. Co je jednou online, už nejde vzít zpět. A z dalšího hlediska, naše pozornost je vzácná komodita. A například to, co dělají influenceři na sítích, beru jako tvrdý marketing. I když se může zdát, že je něco intimní, tak je to často velmi promyšlený tah. Je to udělané tak, aby je to neohrozilo a nevykradlo, ale zároveň to pracuje s naší pozorností a potřebou toho člověka sledovat.

Vezměme si scénář: jsem v Řecku, užívám si západ slunce, vyfotím ho, sdílím na sociálních sítích a mám radost z lajků. To je tedy špatně? Mám se cenzurovat a nefotit to? Nebo vyfotit a sdílet jen s nejbližšími?

Nechci psát kuchařku na život. Když vyjdu z role psychoterapeuta a vejdu do role vědce, vidím za tím tvrdý mechanismus. Automaticky se zapojuje kognitivní stránka a uniká prožitek v daném momentě, který už možná nikdy nezažijeme. Já bych spíš zvažoval možnost telefon nevytáhnout. 

Co třeba koncerty? Tam mnoho lidí vytáhne telefony a natáčí a fotí materiál, co pak nemá valnou kvalitu…

… jednoduše řečeno se vytrácí přítomnost bytí a užívání si. To, kvůli čemu tam jdeme, nám v tu danou sekundu uniká mezi prsty.

A když nenatáčím koncert, ale zpěváka někde „ulovím“ a udělám si s ním fotku…

… záleží na vás. Pokud máte lepší pocit z toho, že jste si udělala fotku s umělcem a že jste si ji přidala na sociální sítě, nebo budete mít lepší pocit z toho, že jste se s ním mohla bavit třeba o minutu a půl víc. Je třeba si uvědomit, co má pro nás větší váhu. Jestli to, že dostanu desítky lajků, nebo že jsem s někým v daném momentu v určitém vztahu a intimitě.

Jaká je „správná“ cesta – fotit, nebo ne?

Otázka je, jestli chceme sytit sociální sítě, nebo sytit sami sebe. Čím víc fotíme, tím méně prožíváme. 

Řada lidí by mohla namítnout, že sdílení na sociálních sítích jim přináší radost, pocit sounáležitosti a kontakt s lidmi, který by jinak ztratili. Co vy na to?  

Je nutné důsledně rozlišovat mezi digitální blízkostí a tím, co lze nazvat organickou intimitou. Sítě jsou sice funkčním nástrojem pro udržení kontaktu, ale skutečná intimita vyžaduje plnou somatickou přítomnost a bezpečí, v němž můžeme odložit vnější filtry. Online prostor nás totiž strukturálně nutí k autostylizaci – k prezentaci pouhých výseků, které jsou sociálně validní.

Pro někoho to může být sice první krok z izolace, ale z neurobiologického hlediska náš nervový systém k hluboké regulaci stresu potřebuje víc než jen kódovaný text a obraz. Je to legitimní kontakt, má však zcela jinou „výživovou hodnotu“ pro naši psychiku.

Co když jsou sociální sítě pro někoho jediným prostorem, kde může být viděn, slyšen nebo pochopen – například pro osamělé lidi, rodiče na mateřské, lidi žijící v zahraničí nebo introverty?

V praxi se sociální sítě v těchto případech projevují jako jakási „digitální sádra“ – v době krize nebo imobility nás fixují a pomáhají nám psychicky přežít. To je jejich obrovský benefit, který nelze dehonestovat. Riziko však nastává, když se z pomocného nástroje, z toho přemosťujícího prvku, stane jediný prostor pro život.

Pro introverta nebo osamělého rodiče může být obrazovka bezpečným trenažérem, nesmí se však stát bariérou, která brání návratu k přímému setkání. Podpora je terapeutická tehdy, když nás posiluje pro růst v reálném světě, nikoli když nás z něj trvale vyvazuje do sféry pouhých reflexí.

Zmiňujete rozdíl mezi dopaminovým uspokojením a hlubšími vazbami. Dá se ale říct, že problémem není samotné sdílení, ale spíš jeho míra a motivace? Kde podle vás leží hranice mezi zdravým sdílením a závislostí na validaci?  

Hranice leží v tom, co v psychologii nazýváme vnitřním místem hodnocení. Zdravé sdílení vychází z vnitřního přebytku: „Prožívám něco hodnotného a chci to nabídnout ostatním.“ Závislost začíná tam, kde je můj prožitek bez následného potvrzení zvenčí, lajku, komentáře, neúplný, nebo dokonce méněcenný.

Pokud k tomu, abych si skutečně vychutnal západ slunce, nutně potřebuji schválení od digitálního publika, odevzdal jsem svou hodnotu do rukou algoritmu. V ten moment už nejsem prožívajícím subjektem, ale správcem svého online obrazu, což vede k odcizení od vlastního prožívání.

Jak vidíte budoucnost intimity v roce 2026?

Velmi do toho zasáhne AI. Virtuální vztahy, avatarové, AI partneři – to všechno změní vnímání intimity. V asijském světě dost využívají virtuální realitu, mají sexboty, vygenerují si avatara a mají digitální sex a vztah v digitálním prostředí. To ještě může zamávat s vnímáním intimity a toho, jak svět funguje.

Svět je zrychlený, tlak obrovský. Intimita ztrácí kvalitu, a právě proto se stává luxusem. Ale luxusem, který si může dovolit každý. Ne finančně, ale psychologicky. Otázka je, zda chce a ví, jak na to. 

The post Intimita jako luxus. Čím víc fotíme, tím méně prožíváme, říká psycholog appeared first on Forbes.