Konec japonské deflační éry. Stagnující gigant se nečekaně probouzí

Japonsko se probouzí z deflačního režimu, který formoval ceny, mzdy i investice celé dekády. Situaci v komentáři analyzuje Oliver Groman, portfolio manažer z J&T Investiční společnosti.

Píše se rok 2016 a japonský výrobce zmrzliny Akagi Nyugyo oznamuje zvýšení ceny svého produktu z 60 na 70 jenů – tedy o pouhých 10 jenů, neboli při tehdejším kurzu 2,25 koruny. Na první pohled zanedbatelná úprava, která však u jeho zákazníků vyvolala takovou vlnu nevole, že společnost natočila dokonce televizní spot, v němž se management i zaměstnanci ukláněli a vyjadřovali lítost nad učiněným krokem.

Tato krátká anekdota krásně znázorňuje, jak byl v japonské ekonomice deflační režim, tedy režim stabilních nebo klesajících cen, hluboce zakořeněn. Po třech dekádách se však země vycházejícího slunce s touto érou, která dlouhodobě formovala chování domácností, firem i investorů, postupně loučí.

Inflace se do ekonomiky vrací nejen jako statistický údaj, ale jako nový rámec pro tvorbu cen, mzdová vyjednávání a investiční rozhodování. Spolu s tím se mění i očekávání investorů, kteří Japonsko začínají vnímat nikoli jako ekonomiku trvalé stagnace, ale jako trh vstupující do nového makroekonomického příběhu.

Japonsko bylo po většinu posledních dekád charakteristické dlouhodobou stagnací, deflací a chronicky slabou domácí poptávkou (například nízkou spotřebou domácností). Prostředí minimálního růstu cen, stagnujících mezd a hluboce zakořeněných deflačních očekávání výrazně formovalo chování domácností i podniků a vedlo k tomu, že inflace zde dlouho nepředstavovala riziko, ale spíše obtížně dosažitelný cíl hospodářské politiky.

Právě v reakci na tento deflační režim se základním pilířem makroekonomického nastavení stala mimořádně uvolněná měnová politika japonské centrální banky, která prostřednictvím záporných úrokových sazeb a kvantitativního uvolňování (masivních nákupů vládních dluhopisů) vytvořila prostředí mimořádně dostupného financování pro stát, podniky i finanční sektor.

Levné financování umožnilo vládě dlouhodobě obsluhovat vysoký veřejný dluh (v současnosti činí 230 procent v poměru vůči HDP) bez výrazného nárůstu úrokových nákladů, což některým firmám poskytlo prostor přežít i při nízké ziskovosti. Současně však tento režim snižoval tlak na restrukturalizaci firemního sektoru. Řada podniků s nízkou produktivitou a slabou návratností kapitálu (takzvané zombie firmy) byla schopna pokračovat v činnosti právě díky dostupnému úvěrovému financování.

Tato politika japonské centrální banky se zároveň promítla do dlouhodobého oslabování japonského jenu. Slabá měna podporovala cenovou konkurenceschopnost exportérů (měli levnější vývoz na zahraniční trhy) a stabilizovala ziskovost podniků. Nicméně zejména po pandemii covidu-19 se stále výrazněji začala projevovat její stinná stránka v podobě růstu dovozních cen energií, surovin a potravin.

Popisované tlaky významně přispěly k návratu inflace, která po celý rok 2025 zůstávala nad dvouprocentním cílem Bank of Japan. To je něco, co samotní Japonci nezažili několik desetiletí. Za rok 2025 dokonce dosáhla v průměru 3,2 procenta, což vytváří předpoklady pro další pozvolné zvyšování sazeb z aktuální úrovně 0,75 procenta.

Současně s makroekonomickým obratem probíhá v Japonsku i vlna strukturálních změn. Rostoucí tlak na způsob řízení a kontroly firem, na lepší využití finančních zdrojů a na návratnost vlastního kapitálu (tedy na výnos pro akcionáře) nutí firmy přehodnocovat držbu hotovosti i strukturu aktiv. Tento posun se již odráží ve vyšší dividendové politice a nárůstu zpětných odkupů akcií, což představuje zásadní změnu oproti historickému chování japonských podniků.

Zároveň jsme svědky viditelného posunu v mezinárodních kapitálových tocích, které potvrzují rostoucí zájem globálních investorů o Japonsko.

Podle dat banky J.P. Morgan patří japonské akcie v posledních měsících mezi významné příjemce zahraničního kapitálu. V roce 2025 dosáhly čisté nákupy japonských akcií a dluhopisů ze strany zahraničních investorů zhruba 200 miliard dolarů, přičemž samotné akcie tvořily přibližně 60 miliard. A tento trend pokračuje i na začátku roku 2026.

V širším kontextu tak Japonsko vystupuje jako atraktivní alternativa z hlediska globální diverzifikace, zejména v prostředí, kde americká aktiva v portfoliích investorů často extrémně převažují. Kombinace odlišného makroekonomického cyklu proti USA a Evropě, normalizace měnové politiky, zlepšující se firemní disciplína a v nemalé míře i relativně umírněné valuace – to vše činí z Japonska trh, který nabízí nejen diverzifikační přínos, ale i potenciál pro atraktivní výnos.

The post Konec japonské deflační éry. Stagnující gigant se nečekaně probouzí appeared first on Forbes.