Ghibli svět. Proč se do Mijazakiho vesmíru máme pořád potřebu vracet?
Když lidé vzpomínají na moment, kdy se zamilovali do filmu, často si vybavují ty tituly, během jejichž sledování prostě zapomněli na okolní svět, ztratili se v nich a opustili je po nějakých dvou hodinách s pocitem, že uběhly dvě minuty.
Jak člověk stárne a kvůli technologiím i ztrácí schopnost hluboké koncentrace, je stále těžší tenhle dávný, ale pořád známý pocit zreplikovat. U filmů japonského tvůrce Hajaa Mijazakiho máte velkou šanci, že se vám to poštěstí.
Jedním z důvodů, proč je u Mijazakiho tak opojné vkročit do říší divů, v nichž se pátrá po nebeských hradech, vysvobozují se rodiče proměnění v prasata nebo se doručují zásilky na létajících košťatech, je klid a čas, které na propadnutí jejich kouzlu dostanete.
V Mijazakiho filmech vás neobtěžují agresivní gagy v samoúčelných tvůrčích volbách, naopak můžete spočinout v příběhu postaveném na univerzálních hodnotách, mezi které se počítá i důvěra ve filmový jazyk a možnosti vyjádření klasické animace. Takže žádná polopatická poselství.
Je tak poněkud nesmyslné, že se nyní třiaosmdesátiletému Mijazakimu a jeho spoluzaloženému studiu Ghibli někdy přezdívá „japonský Disney“. Ačkoli se díky filmům jako Můj soused Totoro, Princezna Mononoke či Cesta do fantazie dočkali japonští animátoři světového věhlasu, filozofie jejich snímků i způsobu jejich výroby šla vždycky proti bezskrupulózně továrnické nátuře Hollywoodu.
Poslední Mijazakiho snímek Chlapec a volavka ostatně vstoupil do svých domovských kin naprosto bez propagace – jakkoli i to může být samozřejmě vnímáno jako vykutálený marketing.
Do těch českých můžete během následujících měsíců zajít na celkem třiadvacet filmů studia Ghibli v rámci celoroční přehlídky, kterou přichystala společnost Aerofilms.
Několik Ghibli filmů včetně těch přímo od Mijazakiho má v nabídce třeba i Netflix, pro nynější uvedení v kinech ale byly prý některé z nich opatřeny novými překlady titulků, jež vytvořili čeští japanologové. Množství z nich je také možné vidět na velkém plátně vůbec poprvé, což je rovněž důvod zajít třeba na ty méně známé.
Vyrazte tak třeba na Mijazakiho raný titul Naušika z Větrného údolí, který režisér umístil do zdevastované země po ekologické katastrofě, kde se rozpíná toxický les vytlačující rozdrobené lidské kmeny – a možná i vaše představy o tom, jaká výtvarná řešení různých amerických postapokalyptických sci-fi byla původní a nevykradená z tohoto čtyřicet let starého animáku, jenž s protiválečným sentimentem učí respektu k přírodě i ke zvířatům, aby i dneska bral dech originální animací živlů.
Zcela odpojený od země nemůže být ani nebeský zámek Laputa, který v dalším Mijazakiho filmu hledají dva kamarádi, ale i piráti nebo tajní agenti, což z něj dělá strhující dobrodružství, v němž se nad mraky vznáší mnoho báječných lidí na létajících strojích.
Na neposlušném koštěti létá i Kiki v pohádkové Doručovací službě, v níž se jako mladá činorodá čarodějka musí naučit, že se nesmí přepínat – jinak ztratí nejen své schopnosti, ale hlavně radost z nich.
„Zvedá se vítr, tak pojďme zkusit žít,“ nabádá ostatně i stejnojmenný předposlední autorův snímek, jenž s vědoucí melancholií sleduje příběh konstruktéra stíhaček z druhé světové, jehož nadpozemskou vášeň drtí válečná mašinérie, ale i nemoc jeho milé.
Je to určitě nejdospělejší a možná i nejlepší Mijazakiho film, ačkoli je prostý všech fantastických elementů z Howlova kráčejícího hradu nebo Cesty do fantazie. Není lázněmi pro bohy, ale pro vašeho ducha.
Nejde tak říct, že byste se v každém Mijazakiho filmu ocitli ve zcela novém světě, v němž by se některé motivy neopakovaly – na to ostatně trochu dojíždí jeho poslední titul, zmíněný Chlapec a volavka, v němž prozkoumání nového světa připomíná spíš trochu úmornou projížďku lunaparkem autorových největších šlágrů, kde se tentokrát opravdové pohnutí neukrývá.
Není však třeba smutnit, Mijazaki filmařský důchod oznámil už minimálně čtyřikrát a zatím vždycky ho porušil. Tak doufejme, že se uvidíme zase za deset let – do té doby je rozhodně kam se vracet.