V městě Rafáh sedíme v chatrných stanech, zatímco padají bomby. Není úniku: můžeme jen čekat na nejhorší

Pracuji v oblasti duševního zdraví, ale nic mě nemohlo

připravit na ten pocit masové beznaděje - člověk ztuhlý na jednom místě, nevidící

žádné východisko, píše palestinský psychiatr Bahzad Al-Akhras. Jsem

lékař a psychiatr a před válkou v Gaze se mé dny řídily spolehlivou

rutinou. Chodil jsem do práce na kliniku, navštěvoval své přátele a

trávil čas s rodinou. Žil jsem normálním životem. Nyní jsme s rodinou

uprchlíci v Rafáhu poté, co nám izraelská armáda nařídila opustit náš

domov v Chán Júnisu. Žijeme v těch nejhorších podmínkách, jaké si lze

představit. Celé dny trávíme čekáním. Po měsících bez elektřiny čekáme

ve frontách na dva nebo tři litry pitné vody nebo na jídlo či obyčejnou

mouku, abychom si mohli upéct chleba na ohni.