Když se ponořím do minulosti, prožívám vzrušující pátrání, říká historik Čornej

Jen těžko byste našli někoho jiného, kdo v Češích dokázal zažehnout spalující zájem o historické knihy tak jako on. A to navíc v době, ve které si lidé na čtení delších svazků příliš nepotrpí. Už jen proto si historik Petr Čornej místo v našem výběru 7 nad 70 pro rok 2024 rozhodně zasloužil. „Minulost mě opravdu baví, je uzavřená, jedinečná, neopakovatelná,“ říká Čornej v rozhovoru pro Forbes.

Zkoumání historie pro něj prý znamená vzrušující ponor do detektivního pátrání, i když třeba nevede nutně k cíli. Ve svých poutavých dílech zve čtenáře i posluchače do českých a středoevropských dějin pozdního středověku, ale také třeba do dějin historiografie jako takové.

Jeho monumentální práce čítá čtyřiadvacet knih, 160 vědeckých studií, 235 recenzí a mnohé další. A získal za ni nespočet vyznamenání a ocenění.

Za všechny však přeci jen vypíchněme jedno jeho dílo. A to jedinečnou knihu s názvem Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka, na které Čornej pracoval patnáct let a která se před několika lety setkala s nadšeným přijetím odbroné i laické veřejnosti.

Co považujete za svůj největší úspěch?

Člověk si váží všech vyznamenání, cen i vědeckých titulů, které obdržel. Těší mě i přetrvávající zájem veřejnosti o mé knihy v době, jež si na čtení moc nepotrpí. Asi jako každý učitel jsem také hrdý na své úspěšné žáky.

Za největší úspěch však považuji, když mě na ulici poznávají neznámí lidé a říkají, že svou práci dělám dobře a že mi fandí. Takové zážitky alespoň na chvíli rozptýlí všudypřítomné vnitřní pochybnosti a skepsi.

Lékaři dělají dlouhé přesčasy, baletky musí začít trénovat už ve třech letech… co by měl dělat člověk, pokud chce být výjimečným historikem?

To je ryze individuální. Znám řadu kolegů, kteří ještě před maturitou nevěděli, co budou dělat a dnes jsou z nich vynikající badatelé nebo univerzitní učitelé. Můj případ to ale není. Já se o dějiny zajímal už jako dítě předškolního věku a svou zálibu postupně rozvíjel.

Obecně platí, že každý úspěch vyrůstá z talentu, soustředění, vytrvalosti, systematické práce, oddanosti a pokory. Bohužel nepatřím mezi geniální jedince, kterým jde všechno, na co sáhnou.

Co přesně stojí za vaším úspěchem?

Kromě už zmíněných nezbytných předpokladů vděčím sudičkám za to, že mi nadělily dar neotřelého vidění skutečnosti, schopnost myslet v širokých souvislostech, možná až přemíru nápadů, jejichž příval někdy jen obtížně krotím, a také empatii vůči lidem i přírodě.

A nesmím zapomínat ani na dar slova, který mi usnadňuje srozumitelně formulovat nové poznatky a oslovovat čtenáře i posluchače z řad široké kulturní veřejnosti.

Dá se říci, že vás víc než přítomnost baví minulost?

Minulost mě opravdu baví, je uzavřená, jedinečná, neopakovatelná. Když se do ní ponořím, prožívám vzrušující, téměř detektivní pátrání, které ale nevede nutně k cíli. Výsledek často zůstává nejistý, neúplný nebo otevřený, ponechává prostor budoucím badatelům.

A jaký máte tedy vztah k přítomnosti?

Přítomnost mě naopak irituje, s postupujícím věkem stále více. Ono je to přirozené. Nicméně v duši zůstává smutek, když se ptá, jak, kam a proč zmizely všechny ty krásné ideály a iluze let 1968 a 1989. Vidíte, zase jsem zpátky v dějinách.

Na čem nyní pracujete?

Všechny velké práce už jsem napsal, na soustavné učení už mi chybějí síly. Jako důchodce píšu víceméně menší studie a články, nyní zvláště v souvislosti s 600. výročím událostí revolučního husitství. A chystám druhé vydání beznadějně rozebrané knížky o první pražské defenestraci.

Vy se ale nezabýváte jen psaným slovem…

Často přednáším pro různé spolky a instituce. V průběhu roku proslovím asi třicet devadesátiminutových přednášek. Ve volném čase čtu to, co jsem dosud nestihl.

Co podle vás udělá budoucnost s historií?

Většinová společnost, zdá se, historii jako vědu potřebovat nebude. Vystačí si s černobílým, ideologicky vyhraněným výkladem a hodnocením minulosti. Ostatně už se tak děje. Vědecká historiografie bude vegetovat kdesi na okraji krásného nového světa. Lidé podlehnou klamné představě, že si s historií mohou dělat, co chtějí.

Co tím myslíte?

Lidé budou mít pocit, že ji mohou, ač je to jen iluze, kdykoliv zpětně upravit a napravit. Historie se tak zvolna promění v směsici bizarních představ, podřízených rozmytým pravidlům žánru fantasy.

Jak je na tom dnešní generace s historií?

Máte nepochybně na mysli mladší a nejmladší generace.

Ano, mám…

Odpovím stručně: špatně.

Proč?

Většinou se domnívají, že historii nepotřebují, že je zbytečná. To je ale běžný a rozšířený omyl. Ve skutečnosti je téměř veškeré současné dění výsledkem historických procesů. A každého člověka, i když to třeba netuší, formuje životní zkušenost, která se napájí i z odkazu předchozích generací.

Co byste mladším vzkázal? Co byste si přál?

Obě otázku ústí v jednu odpověď. Měli by si utvářet a pěstovat skutečně kritické myšlení, nepodléhat mainstreamu, nebýt stádní a nebát se říci svůj názor. Protože bez svobodné diskuze nemůže existovat ani opravdová demokracie, ani věda hodná svého jména.

Kdysi mě jako studentku gymnázia dějepisem provázely vámi psané učebnice. Jaký je to pocit, že tímto způsobem vzděláváte nové a nové generace?

Jsem samozřejmě rád, že je učitelé i žáci nadále používají. Dlouho to už ale trvat nebude. Pro nynější mladé generace jsou prý příliš náročné, obsahují údajně dlouhé texty a málo komunikují s teenagery. Já si to sice nemyslím, ale současná společnost každým rokem snižuje nároky na vzdělání, což se týká nejen humanitních předmětů.

Jakou roli v budoucnosti lidstva podle vás bude hrát umělá inteligence?

To nedokážu posoudit. Jisté je jedno. Umělá inteligence jako gigantický soubor metadat závisí na lidských poznatcích. Je plodem lidského intelektu a lidské činnosti. Může být dobrým sluhou, ale hrozí, že se stane zlým pánem. Nelze ji ztotožňovat s nestvořenou skutečností, kterou je výhradně Bůh.