Už není zakaboněný, už je samý úsměv. U Radima Rulíka převládá, že v „přímém přenosu“ zažívá trenérský vrchol kariéry. Vše je umocněné tím, že šampionát se odehrává doma před poblázněnými fanoušky: To není jako hrát s prominutím v Minsku nebo Rize. To, co předvádí zdejší publikum přímo v aréně, strhává i jindy ledově klidného státního kouče. Ten po fantasticky zvládnutém semifinále (7:3) vzpomínal, jak se v roce 1985 v Praze marně dobýval do haly na zlatý duel s Kanadou. „Domů jsem jel stopem šest hodin,“ usmál se při vzpomínce.
