Terapie výstavou. Geislerová opravuje intimní vztahy a propojuje umělecké obory
V sérii deseti videoprojekcí se Ester Geislerová obrací k tématu romantických a intimních vztahů. Její nová videoinstalace Co jsme měli říct a neřekli potrvá v Kunsthalle Praha do 13. září.
Když tu před dvanácti lety doslova na schodišti obhajovala diplomovou práci, ještě se budova někdejší Zengerovy trafostanice na pražském Klárově nejmenovala Kunsthalle Praha, ale v provizoriu zatím neopravené budovy z třicátých let tu na půdě fungoval alternativní klub Kokpit.
Teď se všestranná umělkyně Ester Geislerová vrátila na stejné místo, ale absolventskou videoinstalaci Ateliéru nových médií II na AVU s názvem Kvíz, která se věnovala stereotypům spojeným s ženskou identitou, vystřídala regulérní výstava.
A podobně jako její dlouholetý projekt Terapie sdílením má přispět k osvětě ohledně duševního zdraví a důležitosti komunikace ve vztazích. Tentokrát však zvolila svou oblíbenou vyjadřovací formu: videoinstalace.
„Ve filmovém prostředí se pohybuji od pěti let, je pro mě přirozené využívat svých zkušeností,“ vysvětluje Ester Geislerová. Nová výstava, jež v Galerii 3 Kunsthalle Praha potrvá do 13. září, je jejím dosud největším projektem.
Tvoří ji deset krátkých filmů, v nichž umělkyně zkoumá možnosti a limity mezilidské komunikace. Návštěvníci se mohou pohodlně usadit a uzavřít se do světa emocí buď sami se sluchátky na uších, nebo zážitek sdílet s ostatními na jedné z plyšových pohovek, kde zvuk hraje nahlas.
Jde o velkou emocionální nálož, na niž je třeba vyhradit si zhruba hodinu času. Výstava totiž funguje tak trochu jako terapie – pro umělkyni samotnou, zúčastněné performery krátkých filmových snímků, ale i pro diváka.
Podstata přehlídky tkví v tom, že si umělkyně mezi svými nejbližšími hereckými kolegy vybrala aktéry videí a zadala jim zdánlivě jednoduchý performativní úkol: přečíst dopis na kameru. Měli interpretovat osobní text reflektující problémy ve vztahu, který pro ně napsali jejich partneři, partnerky či ona sama. Některým z nich bylo přitom zatajeno, kdo a s jakým účelem pro ně text psal, a odhalení přišlo až na konci.
Dochází tak k tomu, že velmi osobní a důvěrný text je herecky nastudován a vložen do úst těm, kteří ho mají slyšet. Jeho vyznění ještě umocňuje charakter postavy, jejž herci mohli spoluvytvářet tím, že si vybrali z nabízených kostýmů a masek.
Podle autorky se její videoinstalace měla původně jmenovat Mosty, ve smyslu komunikačních mostů, které je třeba budovat ve snaze přiblížit se opět blízkému člověku, s nímž si přestáváme rozumět. Zároveň ale buduje mosty mezi filmem, výtvarným uměním a psychoterapií.
„Herci jsou zvyklí vžít se do postavy, brát vážně to, co postava říká, a obhajovat její motivace. A tak jsem si říkala, že by bylo zajímavé vyzkoušet, jestli to funguje s hereckými páry,“ vysvětluje koncept. Hercům dala na výběr kostým, charakter, gender i dobu.
„Tuto možnost herci v Česku většinou nemají, bývají obsazováni přímo do rolí. V tom jsem jim chtěla dát prostor a zároveň se zamyslet, jaké je herectví povolání,“ vysvětluje autorka. Ve výsledku podle ní dochází ke zvláštnímu napětí, kdy aktéři dávají skrze hereckou performanci život něčemu, co je pro ně soukromé.
Když se na obrazovce objevuje herec a komik Tomino Jeřábek ve zlatém oblečku ověšeném křišťálovými ozdobami, mohlo by se na první pohled zdát, že bude následovat vodopád vtipných skečů.
Coby „Falešný lustr, který někdo musí neustále leštit, aby se leskl“ – jak znělo zadání jeho postavy – ale přednáší velmi osobní text od své partnerky Halky Třešňákové, jež dostala zadání napsat mu, co je pro ni ve vztahu těžké slovně předat nebo o čem má dojem, že on nevnímá a neslyší. S dodatkem, že může jít i o milostné vyznání.
„Někdy se cítím jako vyždímaný hadr,“ recitují zlatě se lesknoucí ústa zpověď o vyčerpanosti vztahu s touhou překonat všednost a stát před sebou zase nově.
„Zajímá mě moment, kdy a jak si přestanou dva lidé rozumět. Co se stane se sociálními dovednostmi, když je komunikace bolestivá? Proč slova toho druhého zní jako z jiné planety i přesto, že mluvíme stejným jazykem?“ představuje myšlenku výstavy umělkyně Ester Geislerová.
I ona sama tu široce otevírá okno do vlastního soukromí. Na velkoformátové projekci s názvem Monogamie se mezi zakrslými koníky objevuje postava rytíře, do jehož brnění je oblečen její partner, herec Martin Hronský Krupa.
Autorka se v něm inspirovala změnou významu slova monogamie, které podle ní dříve znamenalo „jeden partner na celý život“, kdežto dnes znamená „jeden partner v jednu chvíli“.
Text pro postavu rytíře, kterou si vybral i ve své další projekci, napsala ona sama.
Ještě silnější je však její vlastní zpověď o rozchodu rodičů, již nechává v angličtině zaznít ústy své vlastní dcery, herečky, hudebnice a studentky Mii Rosy Kadlecové. V češtině pak tentýž, velmi ostrý text protkaný výčitkami a těmi nejvulgárnějšími nadávkami interpretuje herečka Elizaveta Maximová, oblečená do starých šatů samotné autorky.
Promluvou o přístupu dvou bývalých partnerů k výchově jejich společných dětí je i silná performance herce Luďka Soboty na téma „ztraceno v překladu“.
Do jedné z rolí obsadila Ester Geislerová svého kolegu z projektu Terapie sdílením Live, terapeuta Jana Vojtka, který zároveň poskytoval účastníkům projektu odborné konzultace. V ženských šatech coby „král po ránu“ pronáší věty o svém vlastním životním boji, které pro něj napsal jeho partner.
Stejně tak interpretuje text od svého partnera i herec Viktor Zavadil, a to v kostýmu „anglického queer gentlemana“. Dozvídá se v něm, jaké to je, být v kůži někoho, kdo žije s hercem.
Silný moment nastává také ve snímku s Matyášem Řezníčkem hrajícím postavu „vesnického idiota, který má problém s vyjadřováním emocí“. Na konci se k němu připlazí Ester Geislerová v kostýmu mořské panny a prozradí mu, že text pro něj napsala jeho přítelkyně.
Všechny postavy zároveň dostanou význam v poslední části výstavy, jež nabízí jakési vyústění příběhů.
„Rytíř, mořská panna nebo koníci symbolizují emoce, tužby i potřebu blízkosti. Diváci a divačky se stávají svědky působivé zpovědi a mohou zažít prolomení ticha v rituálu slov a intimních monologů, které zmírňují vnitřní bolest. Konečně totiž zaznívá to, o čem se nemluví,“ vysvětluje výběr kostýmů kurátorka výstavy Denisa Václavová.
Ta je, mimochodem, také organizátorkou festivalu 4+4 dny v pohybu, kurátorkou galerie Proluka ve Vršovicích a pedagožkou na DAMU.
Na výstavě pracovala spolu s hlavní kurátorkou Kunsthalle Praha Christelle Havranek.
Denisa Václavová se s Ester Geislerovou zná už delší dobu a její práce prezentovala již v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu.
„Vždycky mě poutal její velmi upřímný, otevřený přístup, s nímž přináší témata ženství, mateřství, mezilidských vztahů a soužití. Troufám si říci, že na poli videoartu pro mě vždycky byla jednou z nejzajímavějších tvůrkyň,“ říká Denisa Václavová o Ester Geislerové.
Právě ona zhruba před rokem a půl iniciovala spolupráci umělkyně s Kunsthalle Praha. Do dramaturgického plánu galerie její výstava zapadá zejména tím, že dlouhodobě usiluje o mezioborové propojení v rámci umění.
Je součástí série KP Invites, která má podle Christelle Havranek pomáhat tvůrcům rozvíjet témata, o nichž přemýšlejí delší dobu a neměli zatím možnost je prezentovat ve formě výstavy.
Výstava Co jsme měli říct a neřekli je podle Denisy Václavové esencí toho, čím se Ester Geislerová ve své tvorbě zabývá po celou dobu: „Je tam překvapení, je tam humor, ale jde to až na dřeň. Je to cesta silné ženy, která do své práce přináší i část svých osobních prožitků. Její život a její tvorba se tu stávají jedním celkem.“
Umělkyně se tak snaží jít příkladem ostatním lidem: „Mám pocit, že jít na terapii nebo vyhledat psychologickou pomoc je stále trochu stigma. Spousta lidí má pocit, že to je nějaká ostuda nebo trend, akorát já věřím, že tenhle trend je jeden z nejlepších, co můžeme mít. Abychom se zahojili jako společnost, měli bychom začít u sebe,“ dodává Ester Geislerová.