Pozemky u moře kdysi dědily dcery. Dnes z nich těží celé Chorvatsko

Jak oblíbenou dovolenkovou destinaci proměnil právě rozmach turismu? A co jsou jeho stinné stránky? O tom v rozhovoru mluví balkanistka Aleksandra Wojtaszek.

Na rozhovor s Aleksandrou Wojtaszek čekám v jedné bratislavské kavárně u ledové kávy. Teploměr ukazuje přes třicet. „Ideální chvíle na fjaku,“ usměje se autorka stejnojmenné knihy po přivítání.

Sama vysvětluje chorvatský termín „fjaka“ jako stav mysli, kdy člověk touží jen hledět do dálky a rezignovat na jakoukoli činnost. Její milý návrh kazím první otázkou na chorvatskou turistickou sezonu, která je šest set kilometrů jižněji v plném proudu.

Vzpomínáte si na svou první návštěvu Chorvatska? Co jste od ní očekávala?

Bylo mi osmnáct a s rodiči jsme jeli někam do okolí Opatije. Čekala jsem moře a slunce, a to se mi i splnilo. Mé skutečné objevování země však začalo, když jsem se po maturitě rozhodla studovat chorvatštinu.

Ocitla jsem se v Záhřebu v říjnu, právě napadl metr sněhu, takže docela šok. Ale nakonec se stal Záhřeb mým nejoblíbenějším městem a cítím se tam jako doma.

Mohlo to být tím, že stejně jako Krakov patřilo město kdysi rakousko-uherské monarchii?

Je to zvláštní představa, bylo to přece tak dávno… Ale například mezi Krakovem a Varšavou cítím větší rozdíl než mezi Krakovem a Záhřebem. Města bývalé monarchie nespojuje jen podobná architektura.

Život v nich mi připadá o něco uvolněnější, je v nich silná kavárenská kultura. Nechci samozřejmě propadnout mýtu Felixe Austria o šťastné monarchii, kde se jen sedělo u kávy a tančilo na plesech. Pocházím z oblasti kolem Nowy Targu a mí předkové, stejně jako naprostá většina tehdejších lidí, tvrdě pracovali na polích a měli to velmi těžké.

Růžovým brýlím nepodléhají lidé jen v souvislosti s monarchií. Mnoho z nás si dnes idealizuje i sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století. Je to i případ Chorvatů z pobřeží?

Někteří z místních nostalgicky vzpomínají na bývalou Jugoslávii, jiní vám řeknou, že v bývalém režimu bylo všechno špatně a Chorvati byli utlačováni. Když ale mluvíme o turismu, před půlstoletím se skutečně teprve rodil, potenciál pobřeží si Chorvaté začali uvědomovat až v šedesátých letech. Dlouho předtím půdu u moře dědily nejmladší dcery – byla přece neúrodná, a tudíž nejméně hodnotná.

Jak vypadal chorvatský turismus ve svých počátcích?

Nebyl zaměřen pouze na cizince. Na pobřeží se stavěly modernistické, často velmi pěkné hotely, které využívali místní obyvatelé. Každá velká firma měla místo, kam posílala své zaměstnance a jejich rodiny. To se v posledních desetiletích zcela změnilo. Dnes pobřeží neslouží místním obyvatelům, ale maximalizaci zisku během čtyřměsíční turistické sezony.

V loňském roce navštívilo 3,8milionové Chorvatsko přes dvacet milionů turistů….

Léto je tam teď opravdu divoké. Místní obyvatelé někdy přespávají v garážích, aby ubytovali co nejvíce turistů. A i pak narážejí na svou kapacitu, takže novou strategií je přilákat turisty s tučnějšími peněženkami. Do Dubrovníku jezdí velké zaoceánské lodě z Ameriky a hollywoodské hvězdy.

Na Slovensku byla před několika lety populární kampaň se sloganem, že „slovenské moře je v Chorvatsku“. Čí je to vlastně moře?

Stále především Němců nebo německy mluvících hostů. Spolu s Rakušany tvoří možná až polovinu návštěvníků. Pak je tu skupina slovanských zemí z bývalého východního bloku: Poláci, Češi, Slováci. Možná pocit, že je to „naše moře“, pramení z blízkosti jazyků i toho, že řada rodin má v Chorvatsku nějakého svého Ivana, ke kterému jezdí už léta a cítí se v jeho penzionu příjemně a bezpečně.

Itálie a Chorvatsko jsou dnes podobně drahé.

V posledních letech nás tam už rozhodně netáhnou nižší ceny. Itálie a Chorvatsko jsou dnes podobně drahé destinace, někde na Sicílii vyjde dovolená i levněji.

A neřekne si ten Ivan jednoho dne, že vydělá víc, když přiláká jinou klientelu, jako právě v Dubrovníku?

Myslím, že pro Chorvaty ubytovávající hosty ve svém soukromí nebo penzionu jsou dlouholeté vztahy stále cenné. Je jasné, že rodina z Polska si doma bude stěžovat, že je to v Chorvatsku zase dražší než loni, ale většina nad tím nakonec mávne rukou a řekne, že si to jednou za rok můžou dovolit.

Koneckonců i turisté z bývalého východního bloku se změnili. Poláci už nejezdí k moři s kufrem plným paštik a piva. Všímají si toho i starší Chorvati: často mi říkali, jestli vzpomínám, jak byli Poláci v osmdesátých letech chudí, zatímco oni v Jugoslávii si žili docela dobře.

Z turismu však neprofitují všichni, kdo na pobřeží žijí…

Spousta lidí z oboru odchází. Mám dobrého přítele, sportovního novináře, který bydlí v centru Splitu, nedaleko nejrušnější pláže. Jeho rodina tam žila dávno před nástupem masového turismu. V létě se mu snažím vyhýbat, protože je skoro pořád naštvaný.

Turisté mají někdy o všech Chorvatech pocit, že to nejsou moc milí lidé. Neuvědomují si však, jak těžké to místní během těch čtyř měsíců turistické sezony mají. Pokud pracují v cestovním ruchu, obnáší to nesmírně mnoho práce a navíc stres, jestli jim sezona vyjde a vydělají si dost na celý rok.

A pokud jsou mimo obor, musejí snášet, že nenajdou místo ve své oblíbené kavárně.

Cestovní ruch se na chorvatském HDP podílí dvaceti až pětadvaceti procenty. Ve své knize píšete, že je to past nejen na turisty.

Jde o přílišnou závislost na jednom odvětví. Pro příklad, kdy to může zemí otřást, se stačí vrátit k pandemii. Navíc cestovní ruch je již nyní negativně ovlivňován klimatickými změnami, zejména v podobě požárů. Místní politici o těchto rizicích nechtějí slyšet a ani Brusel zemi k žádné zásadní změně netlačí – i zbytku starého kontinentu vyhovuje, že Chorvatsko je evropským číšníkem.

A co ostatní odvětví, třeba průmysl?

Chorvatsko nemá téměř žádný. Split a Zadar jsou dnes turistické destinace, i když tam kdysi byly velké továrny a například u Zadaru fungoval silný potravinářský průmysl. Tradičně v něm však hospodařili hlavně Srbové, kteří byli po válce vyhnáni.

Takže škody v průmyslu způsobila válka?

Nejen. Někdy jí má člověk tendenci všechno přičítat, ale mnoho podniků bylo poškozeno špatnou privatizací v devadesátých letech. První chorvatský prezident Franjo Tuđman si představoval, že zemi bude řídit dvě stě bohatých rodin, ale ve skutečnosti vytvořil nepotistický systém, na který Chorvatsko doplácí dodnes.

Pravděpodobně největším problémem Chorvatska je dnes odchod mladých lidí. Týká se i pobřeží?

Je to tak. Ne všichni chtějí dělat kariéru v cestovním ruchu nebo si řeknou, že si lépe vydělají v pohostinství někde v Irsku. Z Jugoslávie lidé odcházeli na Západ už v minulosti. Dříve však hlavně muži, kteří posílali peníze z Německa domů rodině a často se nakonec vrátili zpět. Dnes odcházejí i celé mladé rodiny. Pocítila jsem to zejména po vstupu Chorvatska do Evropské unie.

Jak?

Chorvatsko má velmi silnou kavárenskou kulturu a na kávě si vždy zakládali. Najednou jsem si začala všímat, že číšník neví, co je americano, nebo přede mnou kávu rozlil. Uvědomila jsem si, že v mnoha podnicích je nezkušený personál, protože ti zkušenější odešli pracovat na Západ.

K tomu je třeba dodat, že podle výzkumů v oblastech, kde je turismus hlavní formou obživy, klesá počet mladých lidí, kteří by chtěli získat vyšší vzdělání. S vědomím, že se po škole stejně vrátí do rodinného penzionu, si říkají: Proč?

Kdo nahradí odcházející Chorvaty?

V některých oblastech nikdo. Jinde přicházejí hlavně Srbové a Bosňáci. Například v Záhřebu v poslední době pracuje hodně Nepálců.

Dá se Chorvatsko jasně rozdělit na pobřežní a vnitrozemní?

Existuje mnoho způsobů dělení a tohle jeden z pohledů. Mně se například líbí rozdělení na sever a jih, přičemž hraničním bodem je tunel Sveti Rok. Teplotní rozdíl mezi vjezdem a výjezdem z něj může být několik stupňů Celsia. Na severu jste ještě ve střední Evropě, na jihu už ve Středomoří.

A co je Chorvatsko? Středomoří, střední Evropa, nebo Balkán?

Je to směs několika velmi odlišných regionů, a právě to se mi na něm líbí. Pobřeží Istrie, Dalmácie, tam je cítit vliv Benátek a je to více středomořské. Zelené hory kolem Záhřebu jsou jako z Tolkienova Hobita, to je dědictví monarchie a více střední Evropy. A pak se dostaneme do Slavonie, na Balkán, přijdou i ozvěny Osmanské říše a trocha Orientu. To vše se dá projet autem za pár hodin.

Jak vás osobně ovlivnil život v Chorvatsku?

Vždycky jsem měla v krvi něco z jejich temperamentu, na Polku jsem byla trochu moc hlučná a upovídaná. Jako lingvistku mě také zajímá, jak jazyk ovlivňuje náš mozek. V tomto ohledu mám pocit, že jsem vtipnější, když mluvím chorvatsky.

Chorvati, ale i další národy bývalé Jugoslávie mají velmi ironický až černý humor. Často se mi stalo, že mi vyprávěli tragický příběh z války, ve které přišli o své blízké nebo o majetek – ale takovým způsobem, že se člověk zasmál. Když se zapomenu a podobný přístup použiji v Polsku, ne vždy se to setká s pochopením.

Tři tipy na výlet do Chorvatska od Aleksandry Wojtazsek

Jiné Chorvatsko

Vždy záleží na tom, co člověk od cesty očekává. Klasickým dovolenkářům, kteří jezdí jen k moři, bych doporučila, aby se občas vydali alespoň třicet kilometrů do vnitrozemí a poznali jiné Chorvatsko.

Urbex

Mám moc ráda staré partyzánské památky. Jsou modernistické, často abstraktní a zvláštní. Vydejte se po jejich stopách. Pokud jste dobrodružný typ a lákají vás opuštěné budovy, Chorvatsko je rájem pro milovníky urbexu. Najdete zde spoustu opuštěných hotelů a továren.

Záhřeb

Není to město, do kterého přijedete a řeknete si: „Páni, to je krása!“ Ale určitě si zaslouží, aby mu byla dána šance. Poznejte socialistický Nový Záhřeb, oblast kolem řeky Sávy, a budete příjemně překvapeni.