Američtí politici selhali, neřešili nerovnost, říká miliardová investorka
Indická manažerka firmy spravující osmnáct miliard dolarů v Ostravě inspirovala mladé lídry a lídryně z celého světa. Jak vnímá dění v USA a co ji přijde právě na mladých lidech inspirativní?
Zkušenou manažerku Ranji Nagaswami zařadil americký Forbes do žebříčku 50 nad 50 v oblasti světových investic. V letech 2010 až 2012 si navíc z řízení investiční firmy spravující osmnáct miliard dolarů odskočila do kanceláře tehdejšího newyorského starosty Michaela Bloomberga. Teď přijela do Ostravy, aby inspirovala mladé lídry a lídryně z celého světa.
Světové byznysové kapacity dostal na ostravský kemp Moonshot jeho zakladatel, úspěšný český choreograf a umělec Yemi A.D. Cílem byl mentoring mladých podnikatelů a podnikatelek z mnoha oblastí. Mladou generaci vidí Nagaswani jako nebojácnou, ale často chybující v nedůvěře ve schopnosti ostatních.
V rozhovoru pro Forbes vypočítává, co se za několik dní v Ostravě snažila publiku předat, jak se globální kapitál dívá na její rodnou Indii a co nejzajímavějšího si v rámci Moonshot letos vyslechla naopak od mladých.
Oči světa jsou upřeny na Spojené státy a tamní dění. Jak ho se svými zkušenostmi čtete vy?
Rozdělení společnosti je bohužel reálné. Americký ekonomický vývoj zcela roztrhal některé komunity – stačí se podívat na Středozápad a masivní utlumení výroby v průmyslových odvětvích. Hodně lidí tak zůstalo pozadu. Vyvstává otázka, co vlastně demokratická a kapitalistická Amerika představuje. A kdo o tom rozhoduje.
Není tedy do určité míry dobře, že konflikt ve společnosti existuje? Že si tím Američané otázku zodpoví?
Nemyslím si. Že jsme ve fázi hluboké polarizace a konfliktu, je strašlivým selháním americké politiky. Pro občanskou společnost je to velmi špatná zpráva, vede to k nesmyslnému nálepkování a děje se to všude.
Odkud to pramení?
Z nerovnoměrného pokroku a snahy napravovat předchozí pochybení. Vytváříme systémy, které mají chránit určitou menšinu a tím vytváříme novou menšinu. Přitom pokrok za poslední dekády byl obrovský, jen zdaleka ne všude stejně.
Máte indické kořeny – to je také země s neuvěřitelným potenciálem, ale stejně velkou kupou sociálních problémů. Co byste Indům poradila?
Na to rozhodně nejsem expertka. Řeknu vám ale, co jako pozorovatelka chování lidí a trhů vidím. V průběhu devadesátých let byla Indie mezi rozvíjejícími se zeměmi Asie, do kterých proudily masivní investice. Následně přišla finanční krize, která silně zasáhla Západ, a covid pak silně rozkolísal i trhy rozvojových zemí, které jsou hodně pod očekáváním. Ve srovnání se západními trhy negenerují téměř žádnou návratnost.
Pozitivní je, že Indie má již nějakou dobu konečně konzistentní ekonomickou politiku, i když je Módího vláda nyní slabší. Jeho spojenci ale premiérovu ekonomickou vizi sdílejí. To je pro investory hodně důležité: předvídatelnost.
Co je z hlediska ekonomických opatření pro Indii důležité?
Hodně z nich směřovalo k podpoře vzdělání, podnikání a inovací. To je samozřejmě dobře, ale často to bylo na úkor některých společenských otázek. Ostatně Módí ztratil hlasy právě proto, že se změny nepromítly rovnoměrně. Lidem se dostává vzdělání, ale nemohou najít práci.
Co na konto Indie slyšíte od investorů?
Globální kapitál se snaží najít své místo, zatímco hledá způsob, jak se vypořádat s vlivem Číny. A Indie momentálně vypadá jako velmi příznivá destinace. Charakter investic do indického byznysu se ale zásadně změnil. Už neinvestujete do indických firem, které mají indické zákazníky – investujete do firem s globálním dosahem. Proto se nyní v zemi objevuje tolik dolarových miliardářů.
Potkáváme se v rámci Moonshotu v Ostravě. Co jste přijela mladým vizionářům a vizionářkám předat?
Většina lidí, kteří na Moonshot přijeli, musela překonat příkoří, něco už za sebou mají. Takže cítím odpovědnost je vyslechnout a především je podpořit v odvaze. Nechci, ať za mnou chodí s nápady, které mění životy desítkám lidí. Na systémové změny jsou pořád mladí, ale musí myslet ve velkém měřítku.
Druhé poselství je, že jako budoucí lídři musí kolem sebe budovat sítě schopných lidí. Všechny ty odvážné nápady, které mají, totiž nemají šanci uskutečnit sami.
V čem v tomto směru mladí podnikatelé a podnikatelky většinou chybují?
Že si kolem sebe takovou personální síť vůbec nebudují. Myslí si, že si všechno musí odpracovat sami. Končí to tak, že jsou velmi osamělí a velmi přepracovaní. Vyhoří.
Takže problém s delegací?
Nejdříve se sdílením! Než začnete někomu delegovat své povinnosti, musíte s lidmi nasdílet svou vizi. Získat je pro ni. Většina lídrů vyhoří na cestě za svým snem dříve, než se dostanou do exekutivní fáze.
Chodí za mnou třeba mladí s tím, že při rozjezdu byznysu nevědí, jestli jít cestou financování skrze úvěry, nebo skrze nabídnutí podílu. Já se jich ptám, proč by to vůbec měli vědět oni? Jejich myšlenka je přece o něčem jiném, otázka financování má být pro někoho jiného.
Jak mladým vysvětlujete, že lidi kolem sebe potřebovat budou?
První krok je poznání, že lidi kolem sebe skutečně potřebujete. Pak je důležité vědět, jak lidi ke spolupráci získat a co po nich chtít. Nemusí jít vždy o peníze. Můžete zkušenější lidi požádat o radu, o otestování vašeho nápadu, místo pro setkání s partnery…
Obecně „people skills“?
Ty přicházejí později. První část si musíte odpracovat na sobě: pochopit, v čem je síla vaší vize a skutečná víra v její úspěch. Pak o ní přesvědčíte i ostatní. Mladí lidé, kteří na Moonshot do Ostravy přijeli, velkou vizi mají a jdou za ní.
Hledám u nich sebevědomou skromnost. Musíte mít sebevědomí, že vaše myšlenka je silná a bude mít úspěch. A skromnost potřebujete, abyste věděli, co všechno ještě nevíte. Přirozeně vás vede k nutnosti spolupracovat.
Slyšela jste od mladých v Ostravě něco, co vám utkví v paměti?
Jeden velmi silný příklad vám dám. Máme tu takovou představu kompasu, na kterém nejsou světové strany, ale hodnoty. Na koncích jedné osy jsou svoboda a rovnost, na druhé efektivita a komunita. Každé rozhodnutí, které musí lídr udělat, je vzájemné vyvažování těchto hodnot. Aby si byli jedni rovni, musí druzí ubrat ze své svobody, aby byla společnost efektivnější, je často na úkor někoho z ní.
O tomto jsme s mladými lídry ze světa mluvili. Každý by chtěl samozřejmě svým rozhodnutím směřovat někam do čistého středu, ale to jsou utopické představy, to nepůjde. Takže jak se poperou s tím, aby vyvažovali ve společnosti tyto rozepře?
A dnes jsme je požádali, aby na tento kompas umístili své země. Amerika nejspíše bude někde v sektoru spojujícím efektivitu a svobodu, komunistické země spíše blíže rovnosti a komunitě. Je tu někdo ze Súdánu a dva další lidé z Libanonu. To jsou, jak je nazýváme, rozpadlé státy, které nefungují. Víte, co jsem zjistila?
Svou zemi posunuli nejblíže ke komunitě. To byl velice silný moment. Nehroutí se ze své životní situace, jdou dál a vlastně nejsou nešťastní. Když systém, ve kterém žijete, a vaši vůdci selhávají, nezbývá vám, než se spoléhat jeden na druhého.
Proč v tom vidíte sílu?
Protože na nich vidíme, jak fungují lidská společenství, když se nemůžete spolehnout na policii, vládu, školy či zdravotnictví. Proč tam lidé pořád žijí a zkoušejí to neustále zlepšit? Proč všichni neodešli? Protože tam funguje silně protkaná komunitní síť. To byl krásný lidský moment, kterého si velmi cením. Můžete orodovat za efektivitu a svobodu, ale když vám v životě všechno zmizí, nakonec se obrátíte ke komunitě.
Máte tu lidi z celého světa. Pozorujete na nich nějaké zásadní rozdíly v mentalitě?
Vidím hlavní rozdíl mezi námi stařešinami a jimi. Žiju život, ve kterém se vždy ptám, jestli jsem jako člověk dostatečná, jestli to, co dělám, stačí. Na to první bych potřebovala odpovědi terapeuta, ale u druhého mě setkání s mladými tady v Ostravě přesvědčilo, že co dělám, nestačí. A to mám dojem, že dělám opravdu hodně. Se stárnutím lidé přicházejí o sny, které měli jako mladí – já je v sobě na Moonshotu zase objevila.
Myslíte, že když jste před lety stoupala po byznysovém žebříčku vy, uvažovala jste stejně jako mladí, se kterými se teď bavíte?
Ne, oni jsou mnohem, mnohem méně bojácní. Podívejte, řídila jsem velké i malé firmy a jedna věc se nemění. Dostat ke stolu mladé lidi je nejtěžší. Jsou zvyklí klást od začátku velmi složité otázky a očekávají, že budou vyslyšeni. Hodně světových lídrů to ignoruje, což je velká chyba.
Kdyby si od vás měli odnést jedno poučení, které by to bylo?
Asi nejlepší rada, jakou jsem v životě dostala: moudrost začíná ve chvíli, kdy víte, jaké otázky pokládat. Doufám, že odsud odjedou právě s tím, že vědí, na co se ptát. Odpovědi jim totiž poskytnout nemůžete.