Když si na důchod koupíte festival. Benátská vyhlíží kulatiny a rekordní ročník

Nejstarší mainstreamový hudební festival v Čechách čeká třicátý ročník. Jak se do jeho fungování propsal vstup Petra Pečeného?

Nebýt covidu, kdy se musel na dva roky odmlčet, byl by letošek pro festival Benátská dvaatřicátý ročník. Místo toho slaví kulaté třicáté výročí. Jaká historie k němu vedla?

Nejstarší mainstreamový festival v Čechách začínal partyzánsky. V roce 1993 ho zakládal Pavel Mikez se svým bratrem Petrem na Malé Skále, v obci nedaleko Turnova. Vystupující kapely měly v tamní Žluté plovárně u řeky Jizery šatny v rodinném domě, pódium bylo postavené z lešenářských trubek a zvuková aparatura přivázaná lany ke stožárům veřejného osvětlení.

Od té doby se změnilo nejen místo. Malou Skálu před dvanácti lety nahradil areál v libereckém Vesci, jehož branami projde za čtyři dny kolem 35 tisíc lidí. A do festivalu vstoupil další vlastník: Petr Pečený akci zachránil, když se dostala do finančních potíží.

„Kdyby se nepřesunul do Liberce, asi bych do toho své peníze nedal. Malá Skála měla své kouzlo, ale když zapršelo, změnila se v blátivé peklo,“ říká dnešní většinový vlastník. K muzice má blízko, sám hraje od patnácti let a vystupuje s kapelou Doktor P.P. Navíc se jako právník zaměřuje na autorské právo a řadu klientů má tak i ze showbyznysu.

Už se vám vaše několikamilionová investice do festivalu vrátila?

Ještě ne. Ale nelituju toho. Já jsem muzikant, mnohokrát jsem na Benátské hrál ještě v době, kdy byla na Malé Skále. Hodně se mi to líbilo a skamarádil jsem se s Pavlem Mikezem, který ji zakládal. Když se dostala před deseti lety do finančních problémů, řekl jsem si, že si na penzi pořídím festival.

Protože až jednou skončím s advokacií, tak nebudu chtít jen tak sedět na zahradě a pít šampaňské, ale chci se mít v důchodu čím bavit. A i když to s sebou nese dost starostí a i když nás srazily roky, kdy přišel covid, tak nelituju. Pořád je to zábava a letos budeme zase v plusu. Nechci to zakřiknout, ale vypadá to na rekordní ročník za dobu mého působení.

Z veřejných peněz dostáváte minimum. Dá se vyjít i bez nich?

Dá, ale nemůžeme se moc rozcapovat. Náš rozpočet se blíží třiceti milionům korun. A my děláme festival, dá se říci, jen ve čtyřech lidech, včetně nás dvou majitelů a dvou externistů, plus s externí PR agenturou. Ale nemohu říci, že nedostáváme žádné dotace – každý rok nám přispěje město Liberec i Liberecký kraj.

Moc si vážím nejen dotací, ale také skvělého přístupu vedení kraje i města, které festival opravdu bere jako důležitou součást kulturního života a snaží se nám vycházet vstříc. Letos je příspěvek dohromady asi milion tři sta tisíc korun. Nájem areálu a posílenou dopravu, která je díky tomu pro účastníky festivalu bezplatná, ale samozřejmě platíme.

Nicméně můj názor je, že dotace jsou špatně. Když jsem začínal a rekonstruovali jsme s dalšími společníky divadlo Kalich, kde jsem byl spolumajitelem, bylo to za naše peníze, nikdo nám nic nedal. Když ale stojíte na startovní dráze a nemáte nic, zatímco váš konkurent má díky dotacím náskok, spravedlivé to není.

Jen to kazí celý ten trh a systém – a pak samozřejmě musím bojovat o dotace i já. A myslím, že by bylo férové, kdyby festivaly o výši příspěvků z veřejných peněz informovaly.

Z čeho tedy rozpočet naplníte? 

Důležitou a významnou položkou je podpora od partnerů, kteří každoročně přibývají, za což jsem rád i proto, že většina z nich jsou mí kamarádi a normální lidé, před nimiž se nemusím nijak klanět, což je v mém věku velká výhra. Také nám narostly příjmy ze vstupného, to je největší část.

Letos jsme ho zvyšovali řádově asi o sto korun, snažíme se držet i ceny piva a nápojů, i když se stále zdražuje. V rámci festivalů jsme ale s cenami pořád v té spodní části.

Kolik vás stojí kapely?

Dnes tvoří téměř polovinu rozpočtu. Obecně hodně podražily jak české, tak zahraniční. Více stojí i technika, energie. Problém je i s lidmi: za covidu z branže odešli ti, kteří tomu rozuměli, protože to pro ně byl nejistý výdělek. Zůstali tak hlavně srdcaři. Sehnat dnes dobrého technika je problém, a potrvá několik let.

Sehnat dobrého technika je problém.

Pro akce našeho typu je komplikací i novela zákoníku práce, která se týká dohodářů. S tím se teď potýkají hlavně naši dodavatelé.

Pro festival je typické, že na něm vystupují především české kapely, zatímco ze zahraničních většinou dvě nebo tři jména. Podle čeho je vybíráte a neuvažovali jste, že byste k nim přidali i některé menší, třeba s atraktivními muzikanty, jako je Keanu Reeves, který se objevil na letošním Rock for People?

Důležitým kritériem výběru je pro nás cena, ale děláme si i své ankety a zajímá nás názor lidí, koho by chtěli. Vždy je to sázka do loterie, ale třeba v případě kapely Scooter, kterou máme letos, jsme se trefili dobře.

Velké kapely podražují, i co se týče techniky, a mají své požadavky. Letos třeba chce jedna z nich ohňostroj, který je čtyřikrát dražší, než kdybychom ho dělali my sami, ale oni bez toho hrát nebudou.

Každopádně nemám peníze na kapely typu Hollywood Vampires nebo Dogstar, to už by nám žádné nevyzbyly na nikoho dalšího a upřímně, ani si nemyslím, že by přitáhly tisíce diváků navíc. 

Jakou kapelu byste ještě rád na Benátské viděl znovu?

Těch je spousta. Ale mám jednu takovou historku. V devadesátém roce jsem byl na Bratislavské lyře a u toho byla přidružená autorskoprávní konference. Coby pozvaný právník jsem se dostal i do backstage, kde byl Rick Parfitt, lídr mé milované kapely Status Quo.

Začali jsme si spolu u piva povídat a já mu říkal, že si jednou zahraje na mém festivalu. Tehdy mi bylo kolem třiceti, vůbec jsem netušil, že nějaký festival budu kdy mít. A nakonec se to povedlo: Status Quo na Benátské v roce 2017 zahráli, bohužel už bez Parfitta, který zemřel. I tak to byl jeden z nejlepších koncertů.

A co další festivalové vrcholy?

Paradoxně zrušené vystoupení Karla Gotta, se kterým jsme byli přátelé. Na Benátské nikdy nevystupoval, mělo to být v roce 2019 jeho poprvé. Měl zpívat ve čtvrtek, ve středu měl zkoušku s kapelou a zjistil, že už to nedá, že by to nebylo na takové úrovni, jak byl zvyklý. A tak namluvil na telefon alespoň zdravici fanouškům. Když jsme ji před tím několikatisícovým davem pouštěli, slyšeli byste spadnout špendlík, jaké tam bylo ticho. 

Vystupuje nějaká kapela na Benátské každoročně?

Já s Doctorem P.P. Každý rok si říkám, že tam nebudeme, ale kluci z kapely by přišli o peníze, protože je to víkend, kdy si nimi nemůžu jezdit po jiných akcích. A pak stojíme relativně málo a lidé na nás chodí, takže jako pragmatický promotér nás vždycky zařadím. Kamarádi se mi často smějí, že jsem si koupil festival, abych na něm mohl hrát. Ale jinak se snažíme kapely obměňovat.

Když opustíme festival, vy máte společně s exministrem vnitra Ivanem Langerem společnou advokátní firmu. Jak jste se dali dohromady a na co přesně se zaměřujete?

S Ivanem jsme spolu už pětadvacet let. Kdysi nás dal dohromady uznávaný filmový kritik Pavel Melounek a Ivan u mě dokonce nějakou chvíli pracoval jako koncipient. Dnes už máme středně velkou kancelář a ještě s naším třetím společníkem Petrem Fučíkem se zaměřujeme na obchodní právo, pohledávky, autorské právo.

Posledně jmenovanému se věnuji především já. Začal jsem s ním hned po revoluci, kdy jsem se k němu dostal právě přes muziku.

S čím nejčastěji klientům pomáháte?

Tím, že jsem muzikant a zároveň promotér, mám výhodu, že to vidím z obou stran. A jsem praktický, takže pomáhám připravovat hlavně smlouvy pro herce i filmové společnosti, abych je v budoucnu ochránil před možnými spory – aby byli náležitě krytí, aby dostali honorář, který jim náleží.

Hlídám nákup nebo prodej licencí, autorských práv. Když u nás začínaly první muzikály, jako byl Jesus Christ Superstar nebo Dracula, smlouvy pro ně jsem chystal také a je komické, že dodnes v té branži putují. Sice už různě poupravené, ale stále s tím stejným základem.

Přes muzikál jste se kdysi dostal i k divadlu Kalich, že?

Ano. Před lety za mnou přišel Janek Ledecký s muzikálem Hamlet. Mně se moc líbil, a tak jsem našel divadlo, kde by se mohl hrát, a dal dohromady partu, kde byl kromě Janka ještě Michal Kocourek, Martin Danko a Robert Porkert. Společně jsme divadlo koupili a rekonstrukci zaplatili. Já už svůj podíl v Kalichu prodal, ale třeba Michal to dál provozuje.