Barbenheimer v hlavě. Nová pixarovka je událost, která naplnila kina
Úspěšnější film už letos neuvidíte. Proč plní animovaný snímek V hlavě 2 kinosály?
Děti, puberťáci, rodiny i páry v letech. Na projekcích animovaného filmu V hlavě 2 to vypadá, jako kdybychom se zase vrátili do nultých let tohoto století, kdy o žádném Disney+ neměl nikdo ani tušení a tituly studia Pixar se pravidelně stávaly celospolečenskými událostmi, které museli vidět v kině všichni. Úspěšnější film už totiž letos neuvidíme.
Před deseti lety to byl poslední záchvěv toho „starého“ Pixaru. Režisér Pete Docter tak dlouho fascinovaně hleděl na to, jak se mu před očima mění jeho vlastní dcera, až dostal nápad na film, který by se jí a milionům jejích vrstevnic doslova podíval do hlavy. A tak vymyslel snímek, jehož protagonisty byly emoce.
Přesně v duchu původní filozofie studia šlo o námět, který muselo dát ohromnou práci vysvětlit investorům. Ti se museli regulérně vyděsit, když se ve scénáři například dočetli, že se Radost a Smutek v mozku v jednu chvíli dostanou do části abstraktního myšlení, kde se změní na dvourozměrné barevné úsečky. Pochopí to vůbec někdo?
Stejně jako pařížská krysa, která se chtěla stát šéfkuchařem, nebo důchodce, jenž se v létajícím domě vydal do Jižní Ameriky, se však i mluvící emoce staly nepravděpodobnými hrdiny ambiciózního konceptu, který šlo zároveň vysvětlit jednou větou, již pochopil každý.
Smutku se není třeba bránit, zjistil dojatý svět, který z V hlavě udělal oscarového laureáta i jeden z nejvýdělečnějších filmů roku 2015.
V takovém případě jsou tedy zcela validní i rozpačité pocity, které produkce Pixaru vyvolávala v dalších letech, kdy se začala stále výrazněji spoléhat na poněkud líné sequely svých největších šlágrů, které prokládala několika originálními látkami, jež ale spíš jako odraz dřívější invence zapadly.
A co hůř, kvůli pandemii někdy přímo na streamovací platformu Disney+, kde se veškerá exkluzivita ještě víc ztratí.
Od V hlavě 2 se tak v tomhle kontextu už příliš nečekalo – český distributor dokonce odsunul premiéru z červnového globálního slotu na červenec, snad aby se vyhnul suchu, které v té době v kinosálech panovalo.
Jenže hned po světovém startu se ukázalo, že to dělat vůbec nemusel, protože tady narazil v posledních měsících a letech vysmívaný gigant Disney na zlatou žílu.
Na internetu už najdete spoustu článků, kde se rozebírá, co stojí za monstrózními tržbami právě atakujícími půldruhé miliardy dolarů, které film ženou přímo do pozice nejvýdělečnějšího animáku všech dob, samozřejmě bez započtení inflace.
A díky nimž snímek připomíná výročí loňské události zvané Barbenheimer, kdy souběžná premiéra Barbie a Oppenheimera přivedla do kin miliony diváků.
Při pohledu na film samotný se však primárně dere do úst, že je to tím, že se nikdy nezdá, že tuhle zlatou žílu studio bezcitně rýžuje.
Opět se ocitáme v hlavě Riley, které je třináct a přichází do puberty, takže do „velína“ k Radosti, Smutku, Vzteku, Strachu a Nechuti bez ohlášení vpadnou další emoce v čele s Úzkostí, která si začne uzurpovat hlavní slovo.
Riley začne odvozovat svoji hodnotu od názorů i pohledů ostatních a podle Radosti zapomínat, kým je – jenže právě Radost se ukáže být od minula nepoučitelnou, když si neuvědomí, že emoce nemohou svévolně tvořit osobnost.
Variace původní zápletky tak už ruší okouzlení z nového světa, krajina mysli americké puberťačky je ale naštěstí pořád tak hravě zvrásněná, že se Znuděností nikdy nedoputujete ke kaňonu Sarkasmu, když budeme parafrázovat jedny z nejlepších nápadů, které tady tým pod vedením režiséra Kelseyho Manna vypotil.
Panuje očividně velký hlad po filmových „terapiích“, které filmové plátno proměňují v zrcadlo sytící potřebu některých diváků se v sobě vyznat a „přijmout“ svoje pocity.
Nostalgie po jedničce? Vyleze, jistě, ale jen párkrát, podobně jako stejně pojmenovaná emoce ve filmu.
Úspěch tohoto animáku, který v Česku za pár dní uvidí už čtvrt milionu lidí, však ukazuje ještě na jeden zajímavý detail. Panuje očividně velký hlad po filmových „terapiích“, které filmové plátno proměňují v zrcadlo sytící potřebu některých diváků se v sobě vyznat a „přijmout“ svoje pocity.
Stačí se podívat třeba na úspěch českého Zápisníku alkoholičky, seriálu Sobík, nebo například i nedávného karlovarského hitu Až na věky.
Také premiéru V hlavě 2 doprovází nadšené rozhovory s psychology, kteří si pochvalují, jak přesně tvůrci tohoto filmu pubertu vystihli, takže novinka pomůže rodičům pochopit, co se v jejich dětech děje. Mnohem důležitější však je, že aspoň trochu ukáže, jaká energie dřív vířila uvnitř Pixaru.