Víra v placatou Zemi ukazuje, jak ztrácíme kontakt s realitou, říká Vědátor

Samuel Kováčik alias Vědátor má v popisu práce boj s bludy. Jak se mu popularizuje věda v časech, kdy lidé opět věří například astrologii? A proč váhá s vytvářením obsahu pro TikTok?

Popularizace vědy v časech, kdy se do společnosti vrátila obliba astrologie nebo víry v absurdní konspirační teorie, je nevděčný úkol. Fyzik, vystupující pod všeříkající přezdívkou Vědátor, ale ukazuje, že nevzdávat se v boji s bludy má smysl.

Jedničkou v letošním žebříčku influencerů podle slovenského Forbesu se stal teoretický fyzik Samuel Kováčik. V projektu Vědátor popularizuje vědu už osm let. A svým následovníkům radí, ať nečekají sprint k úspěchu.

S Vědátorem jste začínal jako bloger. Vnímáte se dnes jako influencer?

Na začátku jsem byl jednoznačně bloger, ale postupem času se naučil nebránit se nálepce influencera. Zároveň to není termín, kterým bych se sám označoval. Prostřednictvím Vědátora se jednoduše snažím dostávat do kolektivního vědomí myšlenky, které mi přijdou zajímavé.

V jednom rozhovoru jste zmínil, že se Vědátorovi věnujete hodinu denně. Je to striktně naplánovaný čas?

Bohužel je to spíše improvizace, snad kromě podcastů, které jsme nevynechali ani jednou. Nahráváme je dva až tři týdny dopředu, a když vidím, že se zásoby tenčí, musím nahrát něco nového. Dělám také pravidelné vědastorky, ale to je věc, která často nezabere víc než pět minut práce.

U ostatních činností tomu nechávám volný průběh. Teď byla festivalová sezona, obsahu bylo trochu méně, ale jindy, když jsem na nějaké zajímavé přednášce, zveřejňuji obsah denně.

Bylo to tak i v začátcích Vědátora?

Od začátku jsem věděl, že když se do toho pustím, musí se to dělat systematicky. Stanovil jsem si, že budu dělat tři články týdně, aby si lidé všimli, že tento typ obsahu má nějakou pravidelnost, a pokud možno ho začali cíleně vyhledávat. Později jsem trochu zpomalil.

Proč jste se rozhodl pro tento styl popularizace?

V roce 2016 jsem pracoval v Dublinském institutu pokročilých studií, kde jsem ale nevyučoval a vysvětlování mi začalo chybět. Zároveň jsem vnímal, že se o vědě mluví méně, než bych si přál – a měl jsem pocit, že bych to mohl zvládnout.

Z blogu na stránce jednoho deníku se později staly vlastní webové stránky a přibyla komunikace na sociálních sítích. Vzpomínáte si na svou první komerční spolupráci?

První nabídka přišla od společnosti Siemens Mobility, mají na starosti výrobu komponentů pro železnici. Chtěli, aby se veřejnost dozvěděla, že v Žilině se dají dělat zajímavé věci na pomezí vědy a techniky. Zároveň to byla přesně oblast, o které mě baví psát a mluvit.

Kdy se firmy na Vědátora obracejí?

Typicky když se snaží ukázat, že mají vědecký pohled na svět nebo pracují s fakty, daty. Často chtějí vysvětlit složité téma jednodušším jazykem. Jako příklad mohu uvést spolupráci se Západoslovenskou energetikou, kde vysvětluji, jak fungují fotovoltaické panely, nebo s DNA Era, kde mluvím o genetických testech.

Nedávno jsem odmítl jednu sázkovou společnost.

Jsem také ambasadorem Toyoty, se kterou jednou za čas natočím vzdělávací video. Naposledy jsem například mluvil o fyzice brzdné dráhy. Vnímám to také jako způsob, jak lidi přitáhnout k důležitým tématům.

Co odmítnete?

Propagaci alkoholu, nápojů, které považuji za velmi přeslazené, poměrně nedávno jsem odmítl jednu sázkovou společnost. Nikdy se to nestalo, ale kdyby za mnou přišel některý z výrobců elektrických cigaret, také bych odmítl. I když se často jedná o nabídky spojené s vědou, tyto spolupráce odmítám, protože se sám daným výrobkům nebo službám systematicky vyhýbám.  

Stává se vám, že věda, která za výrobkem stojí, není solidní?

Dávám si na to pozor. Stalo se mi, že jsem požádal o nějaké studie k tvrzením jisté společnosti a oni mi poslali jednu studii na myších, kde došli k nějakým výsledkům s „odřenýma ušima“. Ale to je výjimečné.

Mohl by vás Vědátor uživit? 

Kdybych to začal dělat, jak se to dělat má, mohl bych se tím úplně v pohodě živit. Musel bych však také systematicky dělat spoustu technických věcí kolem toho a zaměstnat někoho, kdo by tyto „otravnější“ aspekty práce influencera dělal. Ale především – rozhodně by mě to nebavilo tolik jako práce vědce. Jsem rád, že věda je u mě na prvním místě a Vědátor je stále jen volnočasová aktivita

Kolik požadujete za příspěvek?

Záleží na tom, kdo je zadavatelem. Pokud je to nadnárodní společnost, bez ostychu si řeknu o víc. Tím si kompenzuji případy, kdy mě osloví škola nebo nezisková organizace a já pro ně udělám něco zdarma. Nechci to ždímat na maximum, ale nechci jít ani pod náklady. Je příjemné, když nemusím hledět na to, jestli mám peníze na zaplacení účtů.

Je nutné být na všech sociálních sítích, abyste zaujal různé publikum?

Publikum je určitě různé. Například na Facebooku jsou lidé kritičtější než na Instagramu, což mi nevadí, ale při tvorbě na to myslím. Nicméně po blogování pro deník jsem zpočátku pokračoval jen na Facebooku, ale v určitém okamžiku si řekl, že musím mít zálohu pro případ, že se Mark Zuckerberg jednoho dne rozhodne všechno zrušit. A tak jsem vytvořil i webové stránky. Nedávno tam počet příspěvků překročil tisícovku.

Vraťme se ještě k sociálním sítím. V roce 2018 se Vědátor objevil také na Instagramu a YouTube…

Na Instagram jsem přišel částečně z donucení. Všiml jsem si, že lidé v mém věku přecházejí z Facebooku na Instagram. Nebyl jsem však velkým fanouškem této sítě – také proto, že můj obsah byl postaven čistě na textech a tato platforma je velmi vizuální.

S TikTokem váhám.

Trvalo mi dlouho, než jsem si k ní našel cestu, ale v jednu chvíli jsem si řekl, že se musím naučit mluvit na kameru a že nejlepší způsob, jak toho dosáhnout, je každý den zveřejnit krátké video. Tak vznikly Vědastorky, které dělám už pět let. 

A YouTube?

Tomu se chci v blízké budoucnosti věnovat více. Má dobře nastavené algoritmy, které umožňují oslovit nové publikum. Pokud má někdo rád vesmír a sleduje videa na YouTube, doufám, že ho síť brzy pošle i na moje videa s touto tematikou. Například s podcasty se k novému publiku dostává o poznání obtížněji.

Na TikToku zatím chybíte…

Mám tam založený účet a jedno video, ale ještě na to nejsem připravený. Možná kdyby mi s tím někdo pomohl a já bych jen dodával obsah.

Když děláte přednášku pro studenty střední školy, vědí o vás i bez TikToku?

Ano, sledují Instagram, YouTube, podcasty, dokonce jsem v této věkové skupině potkal i bájné bytosti, které čtou knihy. S TikTokem váhám z jiného důvodu: i když publikuji příspěvky na Facebooku a Instagramu, mám divný pocit, že vlastně pomáhám držet lidi na těchto platformách.

Sociální sítě nejsou samy o sobě špatné, ale zvýrazňují problémy, které ve společnosti máme, přičemž jejich majitelé nevykazují žádné známky sebereflexe. TikTok mi v tomto ohledu přijde ještě horší než ostatní sociální sítě, protože jeho algoritmus je tak dobrý, že se mladí lidé nemohou od obrazovky odtrhnout.

Proto sám mluvím o tom, že je třeba sociální sítě i vypínat a budovat skutečné vztahy, protože tato závislost nás může jako společnost rozkládat.

Sledujete, jak sociální sítě mění algoritmy a přizpůsobujete tomu obsah?

Jen okrajově. Kdybych se tomu věnoval víc, možná bych věděl, že teď je čas udělat krátkou „reelsku“ a teď něco jiného, ale asi by mi to zabralo mnohem víc času a bavilo by mě to mnohem míň. Ale hlídám si, abych nedělal úplně hrubé chyby.

Když se dnes někdo rozhodne popularizovat vědu, bude to těžší než pro vás před osmi lety?

Je pravda, že nejlepší je expandovat do vakua, ale když se mě dnes mladší lidé ptají, jestli do toho jít, říkám jednoznačně ano – s několika výhradami.

Projděme si je.

Hodně lidí přepálí úvod. Stává se, že začnou o prázdninách a věnují svému projektu dvacet hodin týdně, protože nemají nic jiného na starosti. Jenže když přijdou povinnosti a s nimi vědomí, že první dva nebo tři roky nevydělají ani cent, je najednou těžké věnovat tomu nadále polovinu pracovního týdne.

V horším případě skončí, v lepším se ustálí na nějakém menším objemu práce. Je důležité mít na paměti, že je to maraton, ne sprint. Podle mě i ta hodina denně stačí. Já jsem například omezil sledování seriálů a filmů a tu hodinu denně si díky tomu v pohodě najdu.

A další varování?

Ať se tvůrci připraví na to, že první rok je budou sledovat hlavně jejich přátelé a rodina. Vědátor měl po prvním roce do tisícovky sledujících. Takže pokud čekají, že na druhý den budou nový Dějepis jinak, mohou se s tím rozloučit. Je třeba být trpělivý a vyhledávat příležitosti. Například v prvních dnech jsem pod profilem Vědátora komentoval vědecké články na stránkách významných slovenských médií.

Takže digitální socializace?

Něco takového. Zároveň je dobré mít nastavené nějaké mety. Věděl jsem, že foodbloger ČOJE začal dostávat pozvánky na rozhovory, když měl asi pět až šest tisíc sledujících. Já když měl třeba dva tisíce followerů a nic se nedělo, věděl jsem, že je to v pořádku, že to začne chodit později.

Když chce člověk popularizovat, musí jít s kůží na trh.

A když to začne přicházet, není třeba se tomu vyhýbat. Jsem introvert a takovou pozornost bych sám od sebe nevyhledával, ale když chce člověk popularizovat, musí jít s kůží na trh. 

Nějaký další vzkaz začínajícím tvůrcům?

Nezačínejte se vším najednou. Vím, že marketéři říkají, že musíte být na všech platformách, ale myslím, že na začátku je lepší začít na jedné – a takové, která je pro vás nejpřirozenější. Pokud chce někdo psát, ať začne s blogováním, pokud rád natáčí videa, ať zkusí Instagram, pokud chce dlouze mluvit a přitom to trochu odlehčit, možná je dobré začít s podcastem. Teprve později přidejte druhé, třetí médium.

Neměl jste během těch osmi let Vědátora chvíli, kdy jste chtěl skončit nebo si dát delší pauzu?

Jsem typ, který když něco začne dělat, je schopen a ochoten se tomu věnovat dlouhodobě a pravidelně a příliš nepřemýšlí, zda není čas na přestávku. Ale je pravda, že některé věci mě postupem času baví víc a jiné méně. Například mám stále newsletter, ale naposledy jsem ho rozesílal před osmi měsíci.

To je možná klíč k tomu, jak nevyhořet. Flexibilita, že se mohu více zaměřit na věci, které mě v danou chvíli baví. Kdybych to dělal více profesionálně nebo třeba i vychovával dalšího zaměstnance, už bych tuto svobodu neměl. 

A co vás baví teď?

Včera mě úplně nadchlo téma analema. Je to označení dráhy pohybu Slunce po obloze pro danou zeměpisnou šířku a délku. Jinými slovy, pokud budete po celý rok fotografovat Slunce z balkonu ve stejnou dobu a pak tyto snímky spojíte do jednoho, zjistíte, že se Slunce po obloze pohybuje ve tvaru osmičky.

Možná o tom udělám podcast a přemýšlím o projektu nějaké komunitní fotografie tohoto jevu. Kdybych byl profesionálním influencerem, asi bych měl v sobě nějaký mechanismus, který by takové nesmyslné odbočky zastavil. (smích)

Rád používáte běžeckou terminologii, protože sám běháte, a i příběhy o běhání se na Vědátora dostávají pravidelně. Má to nějaký hlubší důvod?

Začal jsem s tím během pandemie, kdy téma zdraví a zlepšení imunity silně rezonovalo. Lidé, kteří si chtěli imunitu zlepšit pohybem, mi psali, jak začít běhat. Opět jsem si řekl, že to budu dělat systematicky: často jsem „story“ o běhání propojoval s vědou, například načetl, co říkají studie o běhání v horku.

V chodu mě také udržuje, když mi občas někdo napíše, že ho takové příběhy nakoply k pohybu, a teď běhá deset kilometrů v lese. Kromě toho je hezké ukázat lidem, že vědci nejsou jen lidé v pláštích, zavření v laboratořích. Své soukromí si střežím, ale občas odhalím i nevědeckou stránku svého života a běh je její velkou součástí.

Jak se k popularizaci, jak ji děláte vy, stavějí vaši kolegové a kolegyně z vědecké obce?

Možná mám zkreslený pohled, protože člověk dostává spíše pozitivní než negativní reakce. Nicméně v 99 procentech případů mám pozitivní ohlasy. Kolegové jsou rádi, že přitahuji mladé lidi k vědě, že ukazuji, čím je práce vědce zajímavá.

Musel jsem zároveň vystoupit z komfortní zóny a posunovat své hranice, což by jiní kolegové možná dělat nechtěli. Navíc se snažím, aby Vědátor zůstal otevřenou platformou, kde rád prezentuji výzkum jiných vědců. Občas se setkávám s negativními reakcemi z nevědecké komunity, ale to není úplně můj problém.

Pravděpodobně máte na mysli lidi, kteří zpochybňují vědce a jejich výsledky. Nedávno s vámi také dělali rozhovor o jejich výrocích, který byl celý o „argumentaci“, proč Země není placatá. Nefrustruje vás, že se takovým tématem musíte zabývat v roce 2024?

Konkrétně téma ploché Země mě nefrustruje. Při vysvětlování tvaru Země je třeba pochopit mnoho jiných věcí, například jak souvisí rotace Země s cyklónami a jejich otáčením. Plochá Země je však příznakem něčeho mnohem závažnějšího a hlubšího: že někteří lidé ztrácejí kontakt s realitou.

Myslíte si, že tomu část lidí skutečně věří?

Pro některé jde jen o projev vzdoru proti autoritám. Plochá Země je jen jakýmsi protestním praporem a sami tomu nevěří. Takoví lidé byli vždycky – jenže kvůli sociálním sítím a nyní i kvůli generativní umělé inteligenci někteří lidé skutečně ztrácejí schopnost rozlišovat reálný svět od virtuálního.

Vzpomeňme na kauzu Pizzagate, konspirační teorii, která se objevila před prezidentskými volbami v USA v roce 2016. Obviňovala demokraty z pedofilních akcí, které se měly odehrávat v pizzeriích, a do jedné z nich skutečně napochodoval muž s puškou, kterou uvnitř i střílel.

Jak závažný problém to je?

Zrovna nedávno jsem byl na festivalu Colours of Ostrava, kde přednášel profesor psychologie Dan Ariely. Mluvil o tom, že před pěti lety by nikdo neoznačil dezinformace za jednu z největších hrozeb, kterým čelíme. Zřejmě by to byla chudoba, hlad, strach o bezpečnost… Dnes už je ztráta kontaktu s realitou v první trojce.