Z kiosku k miliardovým obratům. Qanto nezastavil ani zásah Daňové kobry
Když Stanislav Vodička starší před třiatřiceti lety otevíral u nemocnice ve Svitavách svůj první kiosek, patrně netušil, že o tři dekády později bude jeho rodině patřit miliardové impérium. Cesta to ale nebyla jednoduchá a před deseti lety dokonce hrozilo, že po zásahu Daňové kobry nepřežijí. Dnes je jeho skupina rodinných firem Qanto stabilizovaná a podnikatel už si může její úspěchy dovolit sledovat i zpovzdálí.
V novém distribučně logistickém centru společnosti Qanto ve Svitavách nás vítá Stanislav Vodička mladší, jeden ze tří potomků zakladatele, který převzal žezlo po svém otci a ve firmě dnes zastává funkci výkonného ředitele.
„Tatínek založil Qanto s dalšími dvěma společníky v únoru roku 1993. Na počátku šlo čistě o velkoobchod s cigaretami, který startoval na šedesáti metrech čtverečních. Pamatuji si tenkrát jako čtrnáctiletý, že u nás seděli v jídelně u stolu a vymýšleli název. Nakonec vybrali Qanto jako symbol toho, že chtějí prodávat kvanta zboží,“ zasvěcuje nás do historie rodinného podnikání Stanislav Vodička mladší.
Do té doby jeho otec, vyučený prodavač, pracoval během komunismu ve státním podniku Jednota, kde se mu podařilo získat i vlastní pojízdnou prodejnu. K té následně přikoupil kiosek s občerstvením a potravinami u svitavské nemocnice.
K velkoobchodu s cigaretami se Vodičkovi dostali díky jednomu z původních společníků. „Domluvit tenkrát nákup cigaret nebylo lehké. Prodával je nově Philip Morris (PM), který zprivatizoval státní podnik Tabákové závody a obchodní partneři PM profitovali tenkrát z poskytované slevy, kterou ale dostali až po třech měsících odběrů. Jeden z tátových společníků byl ale zaměstnancem PM a domluvil tu slevu hned od začátku,“ vysvětluje Stanislav Vodička.
Vzpomíná také na to, jak jeho rodina jezdila i třikrát denně nakupovat cigarety, aby zvládla uspokojit neustále rostoucí poptávku zákazníků. „Tehdy se platilo dopředu nebo v hotovosti,“ doplňuje pro představu. Neuběhl ani rok a oba společníci se pod tlakem každodenní operativy rozhodli z firmy vystoupit. „Tehdy se z toho stal rodinný podnik. Přidala se máma, která do té doby pracovala jako zdravotní sestra,“ prozrazuje podnikatel.
K cigaretám se postupně přidával i další sortiment a firma kontinuálně rostla. K manželům Vodičkovým přibyli další zaměstnanci a vypomáhaly i všechny děti. Všichni dělali všechno.
„První roky byly těžké. Naši pracovali od nevidím do nevidím. Pamatuji si, že jsem se ráno probudil a nebyli doma. Večer jsem šel spát a pořád nebyli doma. Docela jsem se díky tomu osamostatnil. Když jsem je chtěl vidět, tak jsem jim volal, že jsem přichystal večeři,“ vypráví s úsměvem syn zakladatele skupiny Qanto.
Vyrůstal s firmou
Prakticky od počátků společnosti chodil Stanislav Vodička do Qanta na brigády. „Když jsme nejeli na dovolenou, tak jsem tam trávil prakticky každé a celé letní prázdniny. Bavilo mě to. Jezdil jsem například jako závozník s řidičem. Když mi bylo kolem osmnácti, tak na dovolenou s našimi už jsem ani nejezdil. Raději jsem zůstával ve firmě a vedl ji místo rodičů,“ vzpomíná Vodička mladší na své počátky v rodinném podniku.
Naplno do firmy nastoupil v roce 1998, kdy mu bylo devatenáct let. Předtím sice zkoušel vystudovat ČVUT, nějak v tom ale nenašel smysl. „Zjistil jsem, že jsem se do té doby nenaučil učit. Navíc potřebuji vědět, proč se něco učím a pak mě teprve zajímá jak, ale na vysoké škole vám nikdo nechce vysvětlovat proč. Došel jsem tedy k závěru, že takhle nechci trávit další roky života a začal jsem pracovat ve firmě,“ vysvětluje.
Na přelomu tisíciletí mělo Qanto už stovku zaměstnanců, obrat kolem sedmi set milionů korun a zisk dva miliony. „Jelo se hodně na efektivitu, konkurence neumožňovala prodávat dráž a zároveň se v rámci velkoobchodu nedalo vyprofilovat ničím jiným než cenou. Bylo to náročné období,“ vzpomíná Stanislav Vodička s tím, že dnes už se profilují službami, servisem, vztahem se zákazníkem i osobním přístupem.
Klíčový byl pro Vodičkovy rok 2005, kdy na zelené louce otevřeli svou dosud největší prodejnu v Letohradu. „V Letohradu potřebovali obchod a majitel jedné tamní stavební firmy nám tenkrát nabídl, že nám tam ten obchod postaví. Táta to rozhodnutí tenkrát nechal na mě s bráchou,“ prozrazuje současný ředitel firmy. Oba se shodli na tom, že do toho půjdou.
Do té doby měli jen tři malé prodejny ve Svitavách, Březové nad Svitavou a ve Vendolí. Nová prodejna byla velikostně jako Lidl nebo Billa. „Najednou nás začali vnímat jinak i dodavatelé, pro které jsme do té doby byli jen cigaretový a nápojářský velkoobchod. Začaly se s námi bavit značky, jako je Nestlé nebo Opavia,“ vzpomíná.
Zlom to byl i v tom, že si Vodičkovi vyzkoušeli, že to funguje a že mají co nabídnout. A tak se začali kromě dvou velkoobchodních skladů ve Svitavách a Českých Budějovicích soustředit i na maloobchod.
Přežili jsme Kobru
„Paralelně s tím jsme ještě spoluvlastnili cigaretový velkoobchod Vonet, který v roce 1998 zakládalo pět velkoobchodů. Do roku 2013 jsme ho postupně odkoupili a stali se stoprocentními vlastníky,“ popisuje Stanislav a záhy se dostáváme k dalšímu rozhodujícímu momentu, který mohl znamenat konec jejich podnikání.
Jen rok poté, co se stali stoprocentními vlastníky společnosti, se Vodičkovi stali také hlavními aktéry jedné z největších mediálních kauz té doby – firma se stala objektem vyšetřování a velmi drastického zásahu Daňové kobry, a to z důvodu podezření z krácení daně z přidané hodnoty. Bylo to v období, kdy finanční správa začala aktivně využívat jeden ze svých nejtvrdších nástrojů – zajišťovací příkazy. Ty umožňují preventivně zajistit majetek firmy, což může vést k úplné paralýze jejího podnikání. A to se taky stalo.
Do sídla společnosti v říjnu roku 2014 napochodovali policisté, celníci a úředníci finanční správy z týmu Kobra, aby zadrželi Stanislava Vodičku staršího a zajistili firmě veškerá dostupná aktiva pro podnikání: zásoby, flotilu aut, finanční prostředky a další majetek.
Zakladatel firmy odmítl obvinění a veřejně prohlásil, že jeho společnost se na žádné trestné činnosti, včetně krácení daní, nepodílela. Pevně přesvědčen o tom, že podniká v právním státě, začal hned v počáteční fázi právně bojovat proti zásahu Daňové kobry.
„Během vyšetřování se k trestné činnosti přiznali zákazníci firmy, přičemž stát vrátil část zajištěného zboží. Zbytek aktiv byl však prodán v dražbách pod cenou. Kvůli paralyzovanému podnikání jsme museli propustit sto z 550 zaměstnanců,“ vzpomíná Stanislav Vodička.
Jeden z klíčových soudních sporů firma vyhrála, když Nejvyšší správní soud rozhodl v její prospěch ohledně nezákonného zajišťovacího příkazu. Některé soudní spory, které byly vyvolány nutnou právní obranou, stále pokračují. Znalecký posudek renomované kanceláře vyčíslil škodu způsobenou firmě na 750 milionů korun.
„Přežili jsme to, v pondělí to bylo přesně deset let. Bylo to období, kdy jsme přemýšleli nad tím, proč se to stalo a moc jsme to nechápali. Dnes si ale zpětně říkám, že už i na tom vidím něco pozitivního. Nechci říkat, že jsem rád, že to přišlo, ale díky tomu zásahu jsem úplně změnil svůj přístup k životu i k práci,“ hodnotí kauzu s odstupem podnikatel.
Když Vonet koupili, očekávali, že o rok později udělají obrat šest miliard korun. Zpětně to Stanislav Vodička vnímá jako honění se za ničím. „Ta událost nás donutila se zamyslet nad tím, co pro nás má smysl dělat, co je efektivní a samozřejmě to hodně protřídilo i naše okolí. Najednou jsme pochopili, kdo je s námi jen proto, že se mu to vyplatí a kdo je opravdu přítel nebo loajální zaměstnanec,“ říká Vodička.
Tenkrát prý byli nejvíc na hraně a rozhodovalo se o tom, zda přežijí, nebo ne. Přežili a nic těžšího je od té doby nepotkalo. Ani covid je negativně nezasáhl, naopak. Byl pro ně prý dokonce jedním z nejlepších roků. Gastro sice kleslo, ale díky maloobchodu fungovali velmi dobře. Díky importu antigenních testů se jim také podařilo nahradit ztrátu v segmentu gastronomie.
Budoucí rozvoj i sabatikl
Dnes mají v celé skupině Qanto 720 zaměstnanců, čtyři stovky dodavatelů a za loňský rok obrat 2,6 miliardy korun bez DPH. Firma provozuje šest velkoobchodů a třiatřicet maloobchodních prodejen, které jsou rozesety v perimetru osmdesáti kilometrů od Svitav. Celorepublikově si konkurují s Makrem a šestkrát větším JIP východočeská.
„O zákazníky se nebojíme, trh je dost velký. Navíc je mnohem těžší přetáhnout zákazníky malých soukromníků, kteří znají všech svých padesát zákazníků, než zákazníky Makra, o jejichž případné zradě se řetězec ani nedozví,“ konstatuje podnikatel. Stanislav Vodička starší už je v důchodu a užívá si cestování a života. Do firmy prý chodí jen dvakrát týdně, aby se podíval, jak se daří. Občas přijde s nějakým nápadem, ale jinak do chodu podniku nezasahuje.
„Máma je taky v důchodu, ale chodí pravidelně – má na starosti kontrolu a back office. Pomáhá jí v tom na dálku ségra, která je víc umělecky orientovaná, takže ve firmě není na sto procent. Brácha má na starosti maloobchod,“ vysvětluje podnikatel, kterého jako šéfa Qanto v současné době trápí snad jen přebujelá byrokracie.
„Je to čím dál tím složitější. Za rok 2024 bychom například měli udělat report ESG. Máme dvacet tisíc výrobků a měli bychom znát ekologickou stopu každého z nich,“ říká a jako příklad uvádí fakt, že když loni obeslali čtyři sta dodavatelů datovou schránkou, aby jim řekli svůj obrat za poslední účetní období, tak měli problém tento údaj dostat skoro od poloviny z nich.
„Někteří si datovou schránku ani nekontrolují nebo nereagují bez urgencí, takže si neumím představit, jak z nich dostaneme ekologickou stopu každého jejich produktu,“ zamýšlí se podnikatel a dodává, že to je jen střípek jejich povinností.
Ačkoli prý Qanto není plánovací firma, plány přece jen má. V listopadu firma otevře velkou prodejnu v Olomouci na sídlišti Lazce, která bude po Letohradu jejich druhou největší prodejnou. A pak chtějí pokračovat v modernizaci prodejen, případně s otevíráním dalších podle aktuální situace.
„Co se osobních plánů týče, chtěl by si vzít aspoň na tři měsíce sabatikl,“ prozrazuje Stanislav Vodička, který je nadšený skialpinista a běžec dálkových tratí. „Už jsem zdolal například Matterhorn a v budoucnu bych rád zkusil i nějakou šestitisícovou v Himálaji nebo hory v Jižní Americe,“ uzavírá náš rozhovor otec šesti dětí.