Z kruhu násilí vykročit změnou pohlaví. Je Emilia Pérez víc než jen efektní klip?

Parta filmařů se ke konci nějakého bujarého večírku zařekla, že vymyslí ten nejvíc bizarní koncept a do roka a do dne z něj udělá film. Takový pocit budete mít z muzikálu Emilia Pérez, který je k vidění na americkém Netflixu a přes česká festivalová uvedení se v únoru dostane i do našich kin.

Slyšet o tom znamená přijmout úkol, říká na tajném místě právničce Ritě mexický drogový boss Manitas. Stejně jako ona čekáte, že ji zarostlý vrahoun se zlatými zuby zasvětí do svého byznysu, možná odhalí šíři svých zločinů, aby ho lépe hájila před spravedlností. Jenže Manitas Ritě sdělí něco úplně jiného. Chce být ženou. A právnička mu v tom má pomoci.

Francouzský režisér Jacques Audiard tak navzdory očekávání nesleduje krvavou cestu zásilky kokainu k zákazníkům, jako spíš honbu za vytouženou identitou. Pohádkově bohatý Manitas úkoluje Ritu, aby mu pomohla najít kliniku, kde tajně provedou operaci, která ho kompletně odpoutá od starého života, aby byl už jen Emilií. Jenže tím nekončíme.

Když Rita zavítá například do Thajska, kde by taková procedura mohla proběhnout, Audiard návštěvu za pomoci hudebníků Clémenta Ducola a Camille změní v jurodivé muzikálové číslo, kde se křepčí o plastikách vagin, ohryzků i penisů, jako kdyby se tancem a zpěvem oslavovalo otevření nějakého nákupního centra. A zpívá se i dál, protože Emilia Pérez je muzikál.

Jenže co film může nabídnout, když všechny ty pestrobarevné konfety nespoutaných tvůrčích rozhodnutí dopadnou na zem? Výmluvný je nedávný rozhovor s Audiardem pro list The New York Times, v němž se píše o tom, že filmař miluje operní spektákl, i když se u něj nudí. Z Emilie Pérez je to trochu znát.

Jde totiž opravdu spíš o efektní klip, jemuž máte odpustit náhlé změny nálad a motivací postav, protože vás ideálně iracionálně čapne a nepustí. Jenže celkem záhy si uvědomíte, že ony muzikálové pasáže, v nichž se dozvíme, že Emilia „touží po touze“, celý koncept příliš nepozvedávají, protože nejsou vůbec jiné než mluvené dialogy.

I když postavy nezpívají, pořád jen něco vyhroceně oznamují či konstatují. Chvilkové napětí tu je, třeba když se Emilia po letech setká se svojí manželkou Jessi, která si myslí, že hovoří s Manitovou ztracenou sestřenkou, scény s dětmi, jichž se Emilia v novém životě nedokáže vzdát, ale mění film spíš v Tátu v sukni.

Emilia Pérez už získala dvě ceny na festivalu v Cannes, z nichž je jednou ocenění pro nejlepší herečky Zoe Saldanu (Rita), Karlu Sofíi Gascón (Emilia) a Selenu Gomez (Jessi). To je zvláštní, s ohledem na skutečnou trans identitu Gascón spíš politické rozhodnutí, protože ani jedna z nich, snad občas vyjma Saldany, tu nedostává k opracování materiál, který by skýtal víc než navoněnou plochost.

Audiardova vize je ale místy osvěžující v tom, jak se křečovitě nedrží všech dogmat, která se s trans identitou v některých kruzích vážou, aby byla zobrazena „správně“. Emilii sice hraje trans herečka, nikoli Eddie „Dánská dívka“ Redmayne, přesto si už film od některých recenzentů vysloužil kritiku týkající se „reprezentace“.

Zákazem takzvaného deadnamingu, tedy používání starého jména před tranzicí, si zde totiž nikdo nedělá velkou hlavu, Emilia také v jednu chvíli zpívá o tom, jak je rozpolcená, že je napůl ženou, napůl mužem. Některé recenze rovněž filmu vyčítají, že Audiard na tuto identitu nahlíží bulvárním prizmatem, kdy z trans ženy dělá zabijáka, který opouští svoji rodinu.

K tomu se dá říct asi jen to, že pokud by to všechno Gascón vadilo, asi by se pod film těžko podepsala. Úzkostlivá potřeba dokonalého „zastoupení“ je také něčím, co by z postavy zase paradoxně udělalo klišé, akorát v opačném gardu. Je ale třeba zároveň dodat, že Emilia, stejně jako Rita s Jessi, přes to všechno není komplikovaná, jako spíš ledabyle napsaná.

Režisér ve třetím aktu naznačuje, že jakkoli by se Emilia chtěla tranzicí vyvléct ze své zločinné minulosti, její násilnická povaha to plně nedovolí, pak se ale rozhodne pro finále, které do toho hodí vidle a doslova ji svatořečí.

Ritu zase ukazuje jako zásadovou právničku, která se ošívá, když má vraždu označit jako sebevraždu, pak ale za miliony finguje smrt Manita a podvádí jeho rodinu.

Abychom se tak vrátili k prvnímu odstavci –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ formálně rozjívený snímek točený kompletně v pařížských ateliérech, v němž se obraz v jednu chvíli rozdělí na třetiny, jen aby následoval takzvaný tracking shot balíčku s useknutými prsty, spíš připomíná pracovní verzi budoucího lepšího filmu.

V rámci této verze se bez filtru nahazuje všechno, co by mohlo fungovat, aby se to v dalších kolečkách úprav přepracovalo, zjemnilo či naopak zostřilo. Jenže se nakonec všichni rozhodli, že už nad tou první, surovou verzí mohou zakřičet „bingo“.