Ke stolu! Na obědě s tenisovou osobností a sběratelem zážitků Tomášem Berdychem

Po hvězdné tenisové kariéře si dal pár let pauzu. Cestoval, odpočíval, užíval si možnosti, které mu svázaný život profesionálního sportovce nedopřával. Teď se ale Tomáš Berdych vrací na scénu: stal se kapitánem českého daviscupového týmu. Dobrá příležitost si o nové životní fázi promluvit na společném obědě.

Tomáš Berdych má rád svoje jistoty. Když mu pošlu pozvání na oběd, s výběrem místa neváhá. „Casa de Carli,“ pípne mi za chvilku odpověď.

Když se v podniku v pražské Vězeňské ulici potkáváme, je vidět, že je tady jako v druhém obýváku. Jakmile obsluha přinese menu, symbolicky ho otevře, pak zase hned zavře a odloží, žádné výběrové dilema se nekoná. Jak dodá, je to i tím, že jeho skutečný obývák je jen pár kroků odtud.

„K obědu si obvykle dávám králičí rizoto nebo těstoviny s telecím ragú,“ prohlásí a carnaroli rizoto si objedná i dnes; k němu ještě hovězí vývar s domácími raviolini. A skleničku bílého, neboť na víno si potrpí.

Pracovně se setkáváme už patnáct let. Dříve to bylo v mixzónách a na tiskových konferencích po tenisových zápasech, teď už spíše v restauracích. Svoje rutiny měl každopádně Berdych rád vždycky. Pan Spolehlivý, přezdívali mu za tenisových časů. Hrál vyrovnaně, dle některých až strojově.

I to ho ale vyneslo k úspěchům, kterým se žádný český tenista tohoto tisíciletí zatím nemůže rovnat. Byl čtvrtým nejlepším hráčem světa, hrál finále Wimbledonu, ovládl třináct turnajů na mužském okruhu ATP, stal se tahounem daviscupového týmu, s nímž dvakrát za Česko slavil celkový triumf.

Kariéru ukončil před pěti lety. Dohnala ho zranění i vyčerpání z úmorného tenisového kolotoče. „V jiné práci by tomu možná řekli syndrom vyhoření, já říkám, že jsem toho měl plný zuby,“ uznává sám. Nějakou dobu chtěl od tenisu úplně pauzu.

Věnoval se svým koníčkům, cestoval po světě, vydal se na africké safari, na školu driftování za polární kruh, prozkoumávat Madeiru nebo na roadtrip po horských průsmycích v Rumunsku. Jezdil na kole, pustil se do golfu.

Ale tenisovému volání nakonec neodolal. Zahrál si pár exhibicí, pak se stal mentorem české naděje Jiřího Lehečky. Jeli spolu na pár turnajů, sloužil hlavně ale jako konzultant. Jejich spolupráce letos v září skončila, místo toho pro Berdycha přišla jiná výzva: stát se nehrajícím kapitánem českého daviscupového týmu. 

„Sešlo se to v pravý čas,“ nezastírá. Volno od tenisu mu pomohlo. Láká ho navíc pozice lídra týmu, v němž se sešli tři mladí tenisté s velmi slušně rozjetou kariérou: čtyřiadvacetiletý Tomáš Macháč, o rok mladší Jiří Lehečka a teprve devatenáctiletý Jakub Menšík.

„S nimi máme šanci Davis Cup zase vyhrát,“ věří Berdych. Netají, že to je jeho cíl. Stejně jako vrátit týmovou soutěž do pražské O2 areny, která zažila řadu jeho slavných zápasů včetně vítězného finále v roce 2012.

Full time nechci. Zatím

Je to jiný Berdych, než jsem ho znával. Pořád u něj vládne příjemná uvolněnost, která ho provází od té doby, co hráčskou kariéru ukončil. Netají, že z něj tehdy spadl stres i únava. A rozhovory s novináři, které se netýkají jen vítězných forhendů a bekhendů, si najednou užívá.

Zároveň v něm ale ožila jiskra pro tenis, kterou z posledních let nepamatuji. Sám přiznává, že by před pár lety neřekl, že tady bude sedět jako kapitán daviscupového týmu. Ale stalo se: a Berdych nemá ve zvyku jít do věcí na půl plynu.

Zapáleně proto vypráví o hráčích ve svém týmu, těší se, až se na ně pojede podívat na první grandslam sezony do australského Melbourne, vyhlíží první zápas pod svým kapitánským vedením, který se odehraje na počátku příštího roku.

Nabídka dělat kapitána mu vyhovuje i v tom, že to není „full time job“. Nechtěl by ho. „Ať by se mi ozval kdokoli, abych s ním jezdil jako trenér naplno po všech turnajích, tak to bych nechtěl. Tenisu jsem obětoval hodně a pořád ještě potřebuju nějaký čas, aby v tom byl balanc.“

Kapitánská práce je dlouhodobá, ne tak intenzivní. Má několik vrcholů během roku v podobě daviscupových utkání, jinak jde spíš o sledování tenistů, chystání sestavy, komunikaci s hráči i realizačním týmem. „Je to dobrá varianta, co se týče časového vytížení, ale taky je to obrovská výzva a velká zodpovědnost,“ uvědomuje si Berdych.

Ať by se mi ozval kdokoli, abych s ním jezdil po turnajích jako kouč, tak bych nechtěl.

Sám už si jde tenis zahrát málokdy. Občas udělá radost kamarádům nebo svému tátovi, i v sedmdesáti nadšenému tenistovi, když s nimi sdílí kurt. Nejezdí tolik na kole, které ho nadchlo v době covidu. V zimě vyráží na lyže a hlavně se zamiloval do golfu. Když je v Praze a má čas, míří na hřiště klidně párkrát týdně.

Baví ho na něm společenský aspekt i to, že jde o sport, ve kterém se pořád zlepšuje. „Kdežto v tenise už člověk něčeho dosáhl a může to jít jen dolů,“ uvědomuje si. Těší ho, že je díky golfu aktivní, když během hry nachodí klidně dvanáct kilometrů.

A užívá si i sport samotný. „Je to zajímavý pocit, když trefíte ten malinký míček a ten letí dvě stě metrů vzduchem tam, kam si člověk přeje,“ líčí.

K tomu třikrát týdně cvičí, aby se zbavil problémů se zády, které přispěly ke konci jeho tenisové kariéry. Že už není aktivní sportovec, byste na něm nepoznali, postavu má pořád ukázkovou.

Výlety za zážitky

Přitom se nedá říct, že by si nedopřával. Gurmánské zážitky vyhledává. Když jsme spolu obědvali, připustil, že do Casa de Carli možná ten den zamíří i na večeři. 

„Jsou tady příjemní lidé, mám rád italskou kuchyni a celkově se mi líbí koncept restaurace,“ říká. „Majitel restaurace tady sám vaří a člověk má pocit, jako kdyby seděl někde v obýváku a v rohu byla kuchyň. A pokud si na něj člověk nevymyslí třeba svíčkovou, tak nic není problém.“

Blízkost k personálu, to je klíč k jeho výběru oblíbených restaurací. Ač si uvědomuje, že se za poslední roky otevřela pozoruhodných míst celá řada, on nejraději volí ta, k nimž ho váže osobní pouto.

Nedá proto dopustit na podnik U Matěje svého kamaráda Jana Punčocháře, ani na The Eatery, které šéfuje Pavel Býček. S českým tenisovým týmem vyrážel do La Finestra in Cucina nebo do Katru.

Rád si zajde i na víno do Bokovky. „Mám rád i ten prostor. Když za mnou přijedou cizinci a vezmu je tam, tak na to koukají a líbí se jim to.“ Lahve také rád sbírá.

Klidně si ale zajde i na pivo ke Dvěma kohoutům nebo do Kolkovny. Miluje sushi. A s oblibou také podniká gastronomické tripy, nejraději do Itálie. „Teď jsme byli v Piemontu v tříhvězdičkové michelinské restauraci. A to mě baví. Radši si půjdu sednout tam než do divadla,“ říká.

Láká ho i sever Španělska. „Kolem San Sebastianu, to je vyhlášená oblast. Ať už půjdete někam za babičkou, která před vámi umíchá a nachystá jídlo, nebo do supermoderní prosklené hospody, každé má svoje.“

Jako doma

V Casa de Carli to skutečně působí, jako by to byl Berdychův druhý domov. U vchodu stojí socha Pičus od Viktora Freša, kterou vlastní i sám, ve spodním salonku, kde sedíme, jsme v obklopení vybraných vín i knižních publikací, třeba o hodinkách Rolex; jejich model Oyster Perpetual má sběratel Berdych zrovna na zápěstí.

I v tom skutečném domově ale rád tráví čas. „Potřebuju rovnováhu. Mám rád dny, kdy si člověk vleze večer do pyžama a zůstane doma,“ netají. Baví ho koukat se na formuli 1 i na golf. „Vydržím to sledovat fakt dlouho. Celý den, tři noci. Manželka mi říká: Nevím, co na tom pořád vidíš!“

Zachovává si i své vedlejší byznysové aktivity. Jako investor vstoupil do cyklistické značky Festka i servisu vozidel Lex Auto. Nepřekvapí, že za oběma stojí jeho přátelé.

Potřebuju rovnováhu. Mám rád i dny, kdy si člověk vleze večer do pyžama a zůstane doma.

„Chtěl jsem si přidat do života nějaké možnosti, dozvědět se něco nového, dělat něco odlišného, než jsem dělal celý život. Ale nechtěl jsem se do toho zapojovat na denní bázi, protože to pak člověka svazuje,“ vysvětluje.

Po kariéře prohlašoval, že žije bez plánu. To už se změnilo, především kvůli roli daviscupového kapitána má kalendář už poměrně narýsovaný. Stejně jako jeho žena Ester, která začala pracovat na recepci kadeřnictví The Trim jejich společného známého Daniela Paška.

„Řídí recepci, objednávky, platby. Má to docela výživný,“ tvrdí Berdych. „Času je teď trochu méně, jezdíme na kratší tripy. Člověk už volí jen místa nebo příležitosti, které fakt chce vidět nebo zažít. Není potřeba být pořád v tahu. Každá fáze v životě má něco.“

Ta nová, kapitánská, přinesla Berdychovi po volnějších letech zase velkou výzvu.