Magie jména Chalamet. Hercovo charisma udělalo z dramatu o ping-pongu filmový hit
Timothée Chalamet hraje v novém filmu ping-pong se cvičeným lachtanem, jen aby o chvíli později dostal v luxusní manhattanské rezidenci pálkou na holou. Velký Marty mění sportovní biopic v maximálně vyhrocenou černou komedii, která je zajímavá tím, jak současný zeitgeist naplňuje, ale i podrývá.
Marty je skvělý prodejce bot, jenž dokáže vnutit zboží i tomu nejváhavějšímu zákazníkovi. Šlo by mu patrně i herectví, což se projeví ve chvíli, kdy vyškolí profesionálního divadelníka v otázce autenticity projevu. On ale chce být především pingpongovým šampionem, hvězdou, která neznámý sport v Americe padesátých let zosobní.
Jen nezanedbatelný sportovní talent mu tedy nestačí, což ale dá o to víc vyniknout těm jiným zmíněným schopnostem, které novinku jménem Velký Marty posouvají daleko od světa fair play spíš někam k fanfarónské krimi komedii barvitých figurek včetně gangsterů a byznysmenů, v níž jde o to, aby Marty splašil peníze na zápas v Tokiu.
Kdo zná tvorbu režiséra Joshe Safdieho, uvidí v protagonistovi hned pochybného klenotníka z filmu Drahokam, který také prchal New Yorkem před věřiteli a přesvědčoval okolí, že má všechno pod kontrolou. A v energii špatných rozhodnutí vždy korunujících nervózní setkání jsou cítit i Dobrý časy, s nimiž se Safdie ještě s bratrem Bennym dostal do širšího povědomí.
Velký Marty z nastaveného tónu nevybočuje, jen je velkolepější, tudíž se do kulometných slovních výměn vplétá ještě víc postav v ještě bizarnějších situacích napříč kontinenty, jejichž mimořádně vznětlivou rozbuškou je vždycky Chalamet, jehož zběsile fyzické herectví v dobovém podsvětí nakonec film definuje nejvíc.
Chalamet rolí volně inspirovanou skutečným hráčem Martym Reismanem, která mu možná vynese prvního Oscara, vlastně odpovídá na to, proč je tak populární i mezi nejmladší generací diváků, která do kina jinak příliš nechodí. Nejde zdaleka jen o to, že některé jeho kousky ve snímku připomínají naplnění tiktokových výzev, v nichž máte mrsknout jablko do otevřeného okna přes ulici.
Třicetiletý herec svým aktuálním výkonem se svou cílovkou komunikuje i na jakési základnější úrovni, jako kdyby byl chodící frází „fake it till you make it“, která ale zároveň přesně ví, skrze jaký úšklebek bude vypadat nejvíc cool. Největší výhodou je, že stejně jako u takového DiCapria a ještě předtím u De Nira tahle snaha nepůsobí upracovaně.
Není tak náhodou, že Chalametův Marty ve filmu řeší, že se nechce zaprodat v exhibičním mači pro kamery, v němž o nic nejde, podobně jako herec samotný vytrvale odmítá komiksové franšízy a seriálové projekty, které by ho statusu exkluzivní star zbavovaly. Film se má točit kolem něj, on se přizpůsobovat nechce.
Je v tom samozřejmě určitá marnivost, která i aktuální film dělá trochu plochým, protože veškeré situace jsou svým tónem na jedno brdo, takže se nikdy nedostaneme pod kůži ani samotnému Martymu.
Kde už by kronikář amerického zločinu Scorsese nacházel hloubku, přijde tady zkrátka další vtípek. Tenhle limit evidentně cítí i samotní tvůrci, takže Martymu na konci dopřejí sentimentální charakterový veletoč, jenž ale přijde odnikud.
Chalamet a company tak roztěkanou chlubivostí ducha doby v něčem poslušně ctí, svým bujarým bonvivánstvím ho ale také podrývají.
Zatímco Timmyho herečtí kolegové ze stejné generace často naznačují, že hrát vlastně moc nechtějí, maximálně za úplně jiných podmínek, které by snad měly zalátat jejich nezúčastněnost, je tady hvězda, která nevypadá, že ji k elitní práci někdo nutí, což ve finále povznese i to okolí. Tak díky za to.
The post Magie jména Chalamet. Hercovo charisma udělalo z dramatu o ping-pongu filmový hit appeared first on Forbes.