Jít štěstíčku naproti. Jak se první Australan doklouzal k olympijskému zlatu
Australský olympijský tým zažívá nejúspěšnější zimní hry ve své historii. Ze severu Itálie si protinožci odvážejí minimálně šest medailí, z toho tři zlaté. Na ten vůbec první nejcennější kov ze zimní olympiády však Australané čekali dlouhých 66 let a získali ho způsobem, jaký nemá v historii sportu obdoby.
Dřina, vytrvalost, odhodlání, zdraví a taky trochu štěstíčka. To je mix potřebný k dosažení většiny sportovních úspěchů, těch olympijských nevyjímaje.
U sportovců, jako je skokan Armand Duplantis nebo běžkař Johannes Klaebo, kteří už soutěží jen s časem nebo s vlastními rekordy, je nutnost štěstí diskutabilní, v případě rychlobruslaře Stevena Bradburyho však hrálo zcela zásadní roli.
Shorttrackař z Nového Jižního Walesu byl u zisku vůbec první australské medaile ze zimních olympijských her, když v roce 1994 skončil se svým týmem třetí ve štafetě na pět tisíc metrů. Austrálie do té doby plnila v zimních disciplínách převážně roli otloukánka a podobný úděl provázel její sportovce i na hrách v Naganu o čtyři roky později.
V roce 2002 se však díky Bradburymu role otočily – z otloukánka se stal olympijský šampion, který přivezl na jižní polokouli první zlatou medaili a potlučení zůstali aspiranti na vítězství.
Na olympiádu v Salt Lake City v únoru 2002 přicestoval australský rychlobruslař jako víceméně absolutní outsider, jehož zájmem nebylo jen užít si olympijskou derniéru, ale údajně také nabrat zakázky pro svou firmu Revolutionary Boot Company (RBC), která se věnovala výrobě bot na míru pro rychlobruslaře.
Necelých čtyřiadvacet hodin před závodem měl Bradbury dokonce zaslat e-mail domácí superstar Apolu Ohnovi – předmět: Pomoc s propagací.
Ohno totiž závodil s bruslemi RBC a koho jiného s takovou žádostí oslovit než nejžhavějšího favorita na zisk olympijského zlata. V tu dobu neměl Bradbury pravděpodobně ani pomyšlení, že tím zlatým koněm bude on sám a miláček publika si na bedně stoupne o stupínek níž.
Už dlouho před startem her nic nenasvědčovalo tomu, že by měl Bradbury udělat za svou sportovní kariérou zlatou tečku.
Na své třetí olympiádě totiž startoval Australan, který nápadně připomíná frontmana hudebního uskupení The Prodigy, rok a půl poté, co utrpěl při tréninku zlomeninu čtvrtého a pátého krčního obratle.
Lékaři mu do lebky, zad a hrudníku implantovali několik šroubů a dlah a zároveň mu řekli, že návrat k závodům nepřipadá v úvahu.
K jejich verdiktu přispělo také 131 stehů na Bradburyho pravém stehně, které byly vzpomínkou na nehodu ze Světového poháru 1994, při níž rodák ze Sydney a popularizátor rychlobruslení málem vykrvácel.
Varování doktorů však nepadla na úrodnou půdu, a tak se po zhruba sedmnácti měsících od vážného zranění objevuje tehdy devětadvacetiletý, sešroubovaný a sešitý Bradbury v olympijské zelenožluté kombinéze na nejsledovanějším rychlobruslařském závodě na tisíc metrů, aby soupeřil s mladšími a rychlejšími jezdci.
Po zvládnutém rozjezdu následovala čtvrtfinálová jízda, v níž obvykle startuje pět bruslařů a do další fáze postupují pouze dva nejrychlejší. Neúprosný los přiřadil Bradburymu do úvodního vyřazovacího kola favorita Apola Ohna a tehdejšího světového šampiona Marca Gagnona z Kanady.
Překvapení se nekoná. Bradbury dojíždí ve čtvrtfinále třetí a jeho olympijská cesta tady, zdá se, končí. Jenže Kanaďan Gagnon je dodatečně rozhodčími diskvalifikován a jeho místenka do semifinále připadá shorttrackovému prorokovi, který bruslím věnoval svůj život a své zdraví.
V další fázi turnaje už je ale rychlostní deficit pro Bradburyho propastný, a proto se, možná i vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, dohodnou s trenérkou reprezentace Annou Zhang, že odjede semifinálový závod v závěsu za vedoucí skupinkou, aniž by se zapojil do skrumáže, která je pro shorttracky typická.
Vyčkávací strategie se vyplácí. Přestože fyzicky Bradbury na své mladší a dravější soupeře nestačil, dojel si pro finálovou účast z druhého postupového místa, a to jen díky tomu, že tři ze čtyř jeho soupeřů vyřadila z boje vzájemná kolize.
Ve finále čekala Bradburyho naprostá světová špička své doby. S agresivním stylem jízdy Australan na předchozích dvou olympiádách v individuálních disciplínách vždy pohořel a vzhledem ke kvalitě protivníků i dosavadní efektivnosti jeho strategie nebylo namístě cokoli měnit.
Šance, že by Bradburymu dvakrát vyšla sázka na stejnou, a jedinou možnou, kartu se jevila jako nepravděpodobná a už od startu finálového závodu bylo znát, že se do něj rodák ze Sydney dostal v podstatě omylem.
Před startem posledního kola ztrácel Australan zhruba dvacet metrů na vedoucí hlouček, v němž se závodníci vehementně přetahovali o prvenství.
V poslední zatáčce závodu vyeskalovalo jejich intenzivní snažení v hromadnou srážku a všichni bruslaři, již se už viděli na bedně a v duchu si rekapitulovali text národní hymny, najednou skončili na mantinelu a ze sedu či lehu pozorovali, jak je z poslední pozice ladně objíždí Steven Bradbury a se stejnou elegancí protíná pomyslnou cílovou pásku.
"Dude there's no way you could ever win unless every single person in front of you crashed" pic.twitter.com/NwVeU49Mw1
— Chris Fronzak (@FRONZ1LLA) February 15, 2026
„Byl jsem nejstarší závodník na trati a věděl jsem, že po čtyřech závodech za sebou už nebudu mít žádnou energii. Nemělo tedy smysl se zapojit do boje, protože bych stejně skončil na posledním místě. Tak jsem si řekl, že raději zůstanu stranou, budu na posledním místě a budu doufat, že se zbylí závodníci do sebe zapletou,“ přiznal Bradbury po vyhraném finále.
Ze Stevenova vítězství se v Austrálii stala oficiální slovníková metafora. „Do a Bradbury“, tedy „udělat Bradburyho“, znamená u protinožců vyhrát něco navzdory všem předpokladům, třeba i s neuvěřitelnou dávkou štěstí.
V případě Bradburyho je to však štěstí vykoupené naprostým entuziasmem, vytrvalostí, dřinou, ochotou se nikdy nevzdat a udělat všechno pro splnění svého snu. A taky trochou šílenství.
„Řekl jsem si: Víš co, zasloužím si to. Trénoval jsem pět hodin denně, šest dní v týdnu, čtrnáct let. Měl jsem nohu proříznutou bruslí, ztratil jsem čtyři litry krve a dostal 131 stehů. Narazil jsem hlavou do bariéry a zlomil si krk. Do lebky mi přišroubovali Hapo ortézu. Nemůžu si vzít zlatou medaili za tento závod, ale můžu si ji vzít za všechnu tu tvrdou práci a přípravu,“ pronesl Bradbury.
Nepřímo tak odpovídal na bučení fanoušků v hale i tehdejším výrokům amerického tisku o tom, že je jako želva, která porazila čtyři zajíce. Sám Bradbury vystihl svůj počin v autobiografii Last Man Standing, což v překladu znamená něco jako poslední přeživší.
Bradbury skončil se závoděním krátce po své ne příliš rychlé ani zběsilé jízdě v Salt Lake City. Za zisk zlata si vysloužil čestná australská vyznamenání, objevil se na poštovních známkách a byl zařazen do síně slávy. V současné době se věnuje propagaci vlastní značky piva, která má stejný název jako jeho autobiografie.
Příběh Bradburyho rezonuje dodnes a dost možná je aktuálně dvaapadesátiletý bývalý rychlobruslař jedním z těch, kdo inspiroval australské sportovce k úspěchům na doznívajících olympijských hrách v Miláně.
The post Jít štěstíčku naproti. Jak se první Australan doklouzal k olympijskému zlatu appeared first on Forbes.